News


Klikněte na obrázky, dostanete nový link a nebo se obrázky zvětší - posuňte dolů pro další zprávy

Click on images for details and links - Scroll for more news

Nashville je "Music City USA"

April 24.

Kromě New Orleansu se v hudbě prakticky žádné jiné město USA nemůže rovnat Nashville, at už je to rozsáhlým nahrávacím průmyslem nebo živými vystoupeními a také množstvím hudebních klubů a barů.Ty největší představení se můžou konat v Tennessee Performing Arts Center kde se může usadit až 2 500 posluchačů na koncert. Město přitahuje tisíce turistů z USA a z celého světa. Je místem konání největšího festivalu country hudby (CMA Music Festivalu). Muzikální scéna Nashvillu se nejvíce odehrává na "stripu" ulice Brodway, kde je podle mého odhaduje více než 50 barů, restaurací a hospod, ve kterých i v pondělí odpoledne je rušno a hraje živá muzika. Většinou je "country" a rock. V restauracích a hospodách mají nejen neuvěřitelný výběr točeného piva z celého světa ale i výborné jídlo. V jedné hospodě jsem napočítal 64 pip piva a všechny “pivně” fungovaly. Nashville je hlavní město státu Tennessee založené roku 1779 a pokud pojedete z Toronta do New Orleans, je to po cestě krásná 2-3 denní zastávka. Je hlavním střediskem, americké country hudby, hudebních vydavatelství a dopravního průmyslu. Neméně známá je Tennesse whiskey, která se vyrábí nedaleko Nashvillu a je z nejstarší whiskey v USA a prohlídka likérky spojená s ochutnávkou je také výborný nápad. (Fotky jsou z pondělka odpoledne, jak je z nich patrno ve všech hospodách je velmi rušno). A když už budete v Nashvillu, nezapomeňte se podívat do Laně auto-muzea, kde uvidíte mimo jiné unikáty také unikátní sbírku Tatrovek a jiných nadhernych  československých automobilů, které už existují jen v jednom nebo dvou exemplářích na světě.

text & foto Lado 

Lane - Car Museum

„Mozart …a ti druzí“                                                                                       April 23.

opera, v ktorej nudný muzikológ skončí v pekelných plameňoch                                           Lucia Maloveská
Foto: Patrik Borecký, ND

Pražské Národní divadlo uviedlo začiatkom apríla pozoruhodnú inscenáciu Mozart… a ti druzí. Ide pritom o spojenie dvoch kratších opier: jednej s názvom Dopisy, hádanky a příkazy Michaela Nymana a druhej, uvádzanej ako Klasika od Stevena Stuckyho. Pod režijným vedením Alice Nellis tak do repertoáru prvej českej scény pribudla jedinečná pripomienka génia, ktorého život a tvorba sa niekoľkokrát výrazne pretli aj s Prahou a Stavovským divadlom. Pre mňa, pre ktorú je Mozart absolútne srdcovou záležitosťou, skrátka „must seen“ tejto sezóny.

Obe opery boli pritom napísané už dávnejšie: Nyman svoj polhodinu trvajúci kus skomponoval ešte v roku 1991 ako súčasť programu BBC k 200. výročiu Mozartovej smrti, Stuckyho dielo The Classical Style vzniklo v roku 2013. Nikdy predtým nezazneli v jeden večer, ako súčasť jedného operného projektu, tento koncept je úplne novou ideou dramaturga Ondřeja Hučína. Myslím, že sa oba kusy vhodne dopĺňajú...zbytok clanku na linku:

https://dennikn.sk/blog/1448782/mozart-a-ti-druzi-opera-v-ktorej-nudny-muzikolog-skonci-v-pekelnych-plamenoch/?ref=list

Bohuslav Martinů                                                                                                                                              April 10.

je jedním z našich nejvýznamnějších hudebních skladatelů, ale málo kdo ví, že i amatérsky kreslil. Kreslil pro radost a odpočinek do svého deníku, kreslil také do dopisů svým kamarádů a také kreslil si i mezi své skladby. Také nakreslil i několik komiksů ze svého života. Jednou na cesta od jeho milé ho inspirovala k vytvoření komiksu. Tehdy osmadvacetiletý skladatel v obrázkovém příběhu na dvou stránkách vtipně referuje o své nezdařené cestě do Poličky z Kácova na Sázavě od své milenky. Skladatel zaznamenal formou komiksu do svého deníku jeho zážitek, a tak máme “zdokumentovánu” jeho smůlu na nádraží v Kolíně, kde mu ujel rychlík do Svitav. Další vlak jel až večer, ale protože nezastavíl ve Svitavách, Martinu musel vystoupit v České Třebové a nakonec musel kvůli velkému dešti v České Třebové přespat a ráno, aby toho nebylo dost, zaspal a domů se vrátil až druhý den ve čtyři hodiny odpoledne. Zpáteční cesta z Kácova do Poličky se nakonec Bohuslavu Martinů protáhla z původních šesti na neskutečných šestadvacet hodin. To pravé dobrodružství, kvůli kterému Martinů svoji cestu zřejmě zvěčnil do komiksu, přišlo v té chvíli, kdy jediná záchrana byla, dojet do Svitav v dobytčáku i s vepři.

Lado

O nezdařené cestě do Poličky z Kácova na Sázavě od své milenky

Postřehy:

Buena Vista Social Club v Havaně            March 29.

býval havanský klub známý především svými tanečními a hudebními show. V klubu Buena Vista působili ve 30. a 40. letech 20. století prominentní hudebníci a dnes bychom charakterizovali tuto dobu jako období skutečného hudebního života na Kubě, kdy se sice nedalo vydělat muzikou mnoho peněz, ale každý hrál, protože chtěl. V té době se také objevily jazzem ovlivněné tance jako mambo nebo cha-cha. Po kubánské revoluci v roce 1959 začal nový kubánský prezident Manuel Urrutia Lleó zavírat nebo znárodňovat herny, noční kluby a ostatní podniky typické pro bohémský havanský životní styl. Afrokubánská kulturní centra byla uzavřena. Vláda sice podporovala kubánskou lidovou hudbu a podobně jako u nás, hudební styly ovlivněné hudbou Spojených států byly zakazovány. V roce 1996, tedy více než po 50. letech od zrušení klubu, byl znovu klub otevřen díky inspiraci havanského hudebníka Juana Gonzálese, který uskutečněnil svůj projekt a vydal nahrávky zapomenutých kubánských hudebníků, kteří ještě v původním klubu účinkovali v dobách jeho největší slávy. Hudební album vydané spolu s filmem pojmenované Buena Vista Sociál Club mělo obrovský obchodní úspěch a získalo i cenu Grammy v kategorii „Best Tropical Latin Performance“. Buena Vista Sociál Club je dnes zastřešující "instituci" pro kubánské a hlavně havanské hudebníky pro řadu sólových hudebních projektů spojených s klubem Buena Vista otevřeným na třídě Paseo dě Marti. Je ovšem pravda, že dnešní Buena Vista Sociál Club je pro veřejnost více méně dobrá turistická atrakce a večerni vystoupení spíše připomíná představení muzikantů pro účastníky zájezdu ROH rekreace, chybí mu “uprimnost a atmosféra klubu”, jako je v Rexu, Lula launge nebo jiných torontských jazz klubech. Myslím, že jedna návštěva stačí.

Text & foto Lado

Mardi Gras v Torontu                   March 9. 2019
Historie Mardi Gras začala kdysi ve středověku a vlastně je to obdoba našeho Masopustu, nebo znamého benatského karnevalu který je oslavován u nás i ve světě po staletí. Masopust představoval období hodování a veselí mezi dvěma postními dobami. Během něj probíhaly taneční zábavy, zabijačky a také svatby. Vrcholí posledním čtvrtkem tohoto období, zvaným Tučný čtvrtek, spojeným se zabijačkou a hostinou. Poslední tři dny, tedy o masopustní neděli, v pondělí a úterý, se konají různé rituální úkony, hlavně průvody masek, scénické výstupy a to vše končí taneční zábavou. Mardi Gras přivezli do Ameriky francousti kolonisté začátkem 18 století a první slavnosti v New Orleans začaly v roce 1781. O padesát let později, začaly průvody masek a dekoračních vozů (Carnival's floats). Zajímavé jistě je, že po návštěvě ruského knížete Alexise Romanova, který v New Orleans představil barvy rodu Romanovců (růžovou, zelenou a zlatou) se tyto barvy staly oficiálními barvami karnevalu. V úterý 5. března byl Mardi Gras show ve vyprodane Lula Lounge v Torontu. Alex Pangman & Her Alleycats a Red Hot Rambles Roberty Hunt, připravili opravdu pěkný zážitek. Roberta Hunt opět potvrdila své stabilní místo v jazzové muzice Toronta. Její orchestr můžete slyšet každou druhou neděli v měsíci v Rexu a zaposlouchat se do tónů New Orleánských písniče. (Second line Sunday)      

Text & foto Lado

The new concert hall in Prague                                                                     March 7. 2019

can kick-start the revitalization of Bubny-Zátory area. For example, it is possible to carry traffic on the surface and below it, how to access the river and how to behave against the existing infrastructure and development," said Ondřej Boháč, Director at Prague Institute of Planning and Development.

The coalition cooperated on a proposal with architect Josef Pleskot: "We are a musical nation, and there is no concert hall in Prague or throughout the Czech Republic where large philharmonic music could be produced," says Pleskot.

If the new concert hall is to come in the future, Prague's residents should evoke feelings like a similar hall in Hamburg. .

Bertramka národní kulturní památkou        March 4. 2019

Bertramka byla zapsána mezi národní kulturní památky a tím vznikly otázky o dalším osudu této významné mozartovské pamětihodností. Na webových stránkách Opera Plus se objevil článek o Bertramce, který tam pod názvem „Je Bertramka stále v nebezpečí, nebo svítá na lepší časy?“ Jaká škoda, že dodnes nikoho, ani odbor památkové péče pražského Magistrátu, nenapadlo objasnit, co si představuje např. pod „expozicí s autentickými exponáty“? Někteří návštěvníci, jsou zklamáni, že v expozici „není nábytek, který tu byl za Mozarta“. České muzeum hudby z Bertramky zcizilo ten nejcennější exponát, kladívkový klavír z konce 18. století a dnes ho vystavuje ve své expozici, samozrejmně s chybným popisem, protože nedisponuje žádným mozartovským znalcem. Všechny ostatní myšlenkové evoluce ovšem překonává následující vysněné partie. „Ve svých luxusních pokojích pro hosty Bertramka vítá vzácné návštěvy typu Plácida Dominga, které mají možnost zažít pohostinství téhož domu, jako ten, který kdysi uhranul Prahu svými operami“... Nám dospělým, kteří jsme hollywoodským kýčům a pohádkám dávno odvykli, se však všechna tato problematika jeví v úplně jinak. Ministerstvo kultury a Městský úřad Praha 5 je přesvědčen, že naše republika žádné takové spolky jako je Mozartova obec nepotřebuje. Úplně mimo jejich expertizy zůstává skutečnost, že Ministerstvo kultury mezi svými úředníky žádné hudební znalce nemá, ale tyto úřady vždy nejlépe vědí, jaké historické hodnoty v naší zemi máme a jak se mají spravovat (a tak je to všude). Osudy této nemovitosti kopírovaly stovky dalších v naší zemi. Kolečko - zestátnění, restituce a navrácení právoplatným majitelům by mohlo skončit. Podívejte se na to v jednom příkladu za vsechny, jak ho představuje problematika funkcionalistického komplexu budov uměleckého spolku Mánes, který stát po pádu komunismu také spolku nevrátil. Nebuďme ale skeptičtí: máme Betramku, místo s potenciálem. Máme lidi, kteří si tento potenciál naštěstí uvědomují. Take máme úřady, které postupují i když nikdo neví kam a i kdyby ten barák spadl, Mozartově hudbě to neublíží a František Xaver Dušek se v hrobě otočí znovu.

LF

Světoví dirigenti                                                                          March 2. 2019

se u České filharmonie ještě zdaleka nestřídají v takovém tempu jako v Berlíně nebo ve Vídni. Pomalu se ledy hýbou. Minuly tyden s orchestrem České filharmonie v Rudolfinu poprvé vystoupil Sir Simon Rattle, někdejší šéfdirigent Berlínských filharmoniků a současný šéf Londýnského symfonického orchestru. V Praze už sice hostoval, ne však jako dirigent našeho prvního orchestru.
Do první části Rattle zařadil symfonickou báseň Antonína Dvořáka Zlatý kolovrat, komponovanou podle Erbenovy děsivé balady, a ve své době vystavenou kritickým komentářům, vyčítajícím dílu mimo jiné naivitu, přílišnou popisnost, respektive hudební podřízenost příběhu krále, Dorničky, její nevlastní sestry a zlé macechy. Dvořákův zeť, skladatel Josef Suk se dokonce pokusil námitkám vyjít vstříc a některé pasáže zkrátil. Pro zahraniční dirigenty jsou dávné spory českého hudebního života nedůležité, a tak i Rattle zahrál dílo v úplnosti.
Dirigent ho nepojal jako hudební horor, nevyhrocoval dramatičnost, spíše prostě interpretoval krásnou hudební skladbu, v níž Dvořák nezůstal nic dlužen své pověsti autora, jemuž se hrnou líbezné melodie a který nápaditě zachází s motivy. Pod rukama nadšeného dirigenta skladba nebrala konce ne proto, že by byla dlouhá, ale proto, že se dobře poslouchala.
Většina publika asi přišla hlavně kvůli druhé polovině večera, v níž zazněla Píseň o zemi od Gustava Mahlera, vlastně orchestrální cyklus šesti písní na texty čínské poezie. Mezzosopránový part zpívala Magdalena Kožená, manzelka Sira Simona Rattle, která už s Mahlerem má zkušenosti, nicméně pro part v Písni o zemi jí chybí plné, barevné hlubší tóny, což poznamenalo hlavně píseň O kráse.
Rattle maximálně držel bohatě obsazený orchestr na uzdě, jenže hlas Kožené prostě v těchto polohách nezní, a to pak nepomůže ani sebevětší ztišení. V jiných částech sice mohla předvést to lepší ze svého umění, závěrečná pasáž v písni Rozloučení pak byla skutečně vrcholem celé skladby.
Na rozdíl od tenoristy Simona O´Neilla, který svůj náročný part, obsahující extatické výšiny v úvodní Pijácké písni, groteskní příběh v písni O mládí i sarkasmus v písni Opilý na jaře, doslova vystřihl s naprostou technickou jistotou a bez sebemenších problémů.
Ani jednou nezaváhal a svým jasným, průrazným hlasem doslova propaloval orchestr, přirozeně spojoval tóny se slovy, zkrátka byl to výkon, na nějž se nezapomíná. Rattle vedl orchestr tak, že Píseň o zemi zněla přehledně, nepřemrštěně, jako nikoli vnějšková, ale přesto efektní introspektivní skladba.
Soudě z hlediště, orchestr si hraní s Rattleem užíval, takže večer skončil velkým úspěchem. Snad přijde doba, kdy takováto hostování budou v Praze běžným standardem, nikoli svátkem.

Autor: Věra Drápelová
Zdroj: https://www.idnes.cz/kultura/hudba/ceska-filharmonie-rattle-kozena.A190228_112529_hudba_era

Uplynulo 196 let od narození, jednoho ze světových velikánů                                March 1. 2019

vážné hudby. Bedřich Smetana se narodil 2. března 1824 Litomyšlu a patřil k velmi znamným českým hudebním skladatelům období romantismu. Pocházel ze zámožné sládkovské rodiny. Od mládí se věnoval hudbě, zejména hře na klavír 

a kompozici. Po studiu u Josefa Proksche, který byl český klavírní pedagog, klarinetista, pianista, varhaník, hudební

teoretik, působil od roku 1847 v Praze jako koncertní klavírista a hudební pedagog. V letech 1856 -1861 učil hudbu ve 

švédském Göteborgu. Po návratu do Prahy se mnohostranně zapojil do českého společenského a kulturního života i jako hudební kritik a jako první kapelník Prozatímního divadla v letech 1866–1874. Jeho hvězda operního skladatele začala 

stoupat. Bohužel v padesáti letech věku zcela ohluchl, ale přesto dokázal složit řadu vrcholných děl. V duchu pozdního 

českého národního obrození usiloval celým svým dílem o vytvoření českého hudebního stylu na základě domácích, českých podnětů. Napsal a dokončil osm oper různých žánrů a tak položil základ českého repertoáru. Největší popularity ve 

světě dosáhla komická opera z venkovského prostředí Prodaná nevěsta, napsaná na libreto Karla Sábiny a je považovánaza základ české národní opery. Veliký úspěch také sklidil dodnes populární cyklus skladeb a symfonických básní "Má 

vlast" a smyčcový kvartet č. 1 e moll „Z mého života“. Vedle toho napsal Smetana také četné klavírní skladby a vokální

díla pro sbory. Ačkoli jeho působení i tvorba vyvolávaly bouřlivé polemiky, stal se Bedřich Smetana ještě za svého života

předním reprezentantem české hudby a národní kultury vůbec. Je tradičně označován za zakladatele moderní české

národní hudby a výrazně ovlivnil následující generace českých skladatelů. Jeho dílo i osobnost jsou v českém prostředí

předmětem soustavné pozornosti odborníků a interpretů, těší se značné oblibě u posluchačů a pronikly i do všeobecného povědomí. Ve světovém měřítku se zájem o Smetanovu tvorbu zcela nevyrovná proslulosti tvorby Antonína Dvořáka nebo Leoše Janáčka.

Lado

RECENZE: Viklický je jako MotýlVzal si do hlavy předělat Šlitra                      17. února 2019
Muzikanta Emila Viklickeho nemusíme nikomu představovat. Po několika koncertech Emila Viklickeho v Torontu je jasné, se bude jednat o další precizní a vycítěnou interpretaci více než padesát let starých skladeb Jiřího Slitra a Jirky Suchého. Autor recenze alba Václav Hnátek uvádí:
Je to tak, že dobrá skladba se pozná jednak, že ji další interpreti mají chuť opakovaně hrát, a potom hlavně podle

toho, že výsledná předělávka i v jiném žánru působí dobře. Klavírista Emil Viklický, jenž nahrál písně Jiřího Suchého a 

Jiřího Šlitra, vstupuje do světa coververzí se vší parádou.
Album nazvané jednoduše Emil Viklický Trio hraje Suchého & Šlitra otvírá Pramínek vlasů a než si posluchač uvědomí,

že nahrávce vlastně chybí zpěv, uplynou ty čtyři a půl minuty s Viklického klavírem, kontrabasem Petra Dvorského a bub-ny Tomáše Hobzka jako nic. Protože deska je instrumentálně na výši.
Do poloviny písní si však Viklický přece jen pozval zpěváky. Hlavně přímo Jiřího Suchého, který ozdobil například Blues

na cestu poslední, vyznačující se zejména výraznou basovou linkou. Oba protagonisté si spolu jako duet zkusili skladbu Co je blues. Dalšími pěveckými hosty jsou Berenika Kohoutová a Vojtěch Dýk, kteří si skvěle střihli hit z filmu Kdyby tisíc 

klarinetů Dotýkat se hvězd. Kohoutová zpívá ještě ve dvou písních.
Což je dobře, protože Viklický tím jinak instrumentální album rozumně naředil tak, aby si je bez větších kompromisů mohlužít i posluchač, který by třeba padesát minut čistého jazzu, byť postaveného na slavných melodiích, nemusel skousnout.Z těch nejznámějších dále na albu zní Oči sněhem zaváté, Tereza, úchvatně pojatý Motýl s místy až nebesky vzdušným

klavírem nebo Honky tonky blues, kde rytmika odsekává dobu za dobou a Viklický nad tím krásně sóluje. A protože 

všechny tyto písně dávno zlidověly, tak se posluchač bezděky přistihne, že si do melodií stejně celou dobu Suchého textyzpívá. Aspoň v duchu. Instrumentální deska tak funguje trochu jako domácí karaoke, nebo – abychom udrželi poetiku přehrávané tvorby – omalovánky.
Na poli coverů je tak Viklického neprvoplánová pocta semaforským legendám více než příjemným počinem.

Klikněte na obrázek a dostanete se na obrazky z vystoupeni E. Viklickeho v Torontu                 Autor: Václav Hnátek
Zdroj: https://www.idnes.cz/kultura/hudba/emil-viklicky-jiri-suchy-jiri-slitr.A190213_114449_hudba_vha  

V roce 2017 byl cyklus poprvé vystaven v Japonsku v Tokiu. Během tří měsíců výstavu shlédlo přes 650 tis. diváků, čímž se stala nejnavštěvovanější výstavou v roce 2017 na celém světě.

V roce 1926 byl cyklus poprvé vystaven v Praze

V roce 2018 byl cyklus  vystaven take v Brne

Zamek v Moravském Krumlově


Aktualizováno: March 3. 2019

https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/slovanska-epopej-alfons-mucha-kauza-moravsky-krumlov-praha-potomci-spor.A190226_113240_domaci_jadv

Slovanská epopej                            14. února 2019

Minulý rok při návštěvě Česka jsem také zajel do Brna, kde probíhala výstava Muchových obrazů Slovanská epopej, doplněná největší sbírkou Muchových obrazů a plakátů, kterou poskytl veřejnosti, známý český tenista Ivan Lendl. Slovanská epopej je cyklus dvaceti velkoformátových obrazů, kterými malíř Alfons Mucha shrnul dějiny slovanských národů. Cyklus vznikal v letech 1912–1926 v ateliéru na zámku Zbiroh na zakázku od Charlese R. Crana. Kdy a kde zase znovu veřejnost uvidí Slovanskou epopej Alfonse Muchy, není zatím jasné. Možná to bude v Moravském Krumlově, kam by se cyklus dvaceti velkoformátových pláten mohl odstěhovat avšak podmínkou je oprava zámku. Bez opravy není možné v zámku cenné dílo vystavit a pojistit. Výstavní prostory musejí mít trvalou teplotu v rozmezí 18 až 20 stupňů, vlhkost mezi 45 a 55 % a také musi byt zajisteno zabezpečení objektů atd. Záležitostí se musí zabyvat město Moravský Krumlov, Jihomoravský kraj a ministerstvo kultury. Stavební úpravy by chtěli zacit ještě letos. S Prahou hodlá starosta Moravskeho Krumlova, dohodnout delší výstavu. John Mucha, vnuk Alfonse Muchy a prezident Mucha Foundation, byl ostře proti vývozu obrazů na vystavu do Japonska, ale proti Moravskému Krumlovu nic nenamítá. Umístěním epopeje na moravskokrumlovském zámku by Praha získala čas na přípravu alternativního plánu, protože také Pražské výstaviště je dalši variantou stálého umístění, které se má řešit. Do konce loňského roku bylo devět obrazů Muchovy epopeje na brněnském Výstavišti a jedenáct v pražském Obecním domě. V Moravském Krumlově byly obrazy vystaveny od roku 1963 do podzimu 2011.                                                                       Lado

Akademie klasické hudby                                                                   7. února 2019

od letoška rozšiřuje pole působnosti. První změnou bylo již loňské jmenování klavíristy Jana Simona intendantem akademie. Nově má na starosti nejen program festivalu Dvořákova Praha, ale zaštítí i další klíčové činnosti. 

„Odrazovým můstkem našich nových projektů je Hudební učiliště Antonína Dvořáka ve spolupráci s Konzervatoří v Praze pro děti ve věku 10–15 let. Spolupracovat s námi budou pedagogové konzervatoře i zahraniční lektoři. Mladým lidem chceme předat nejen schopnost dokonale zvládnout hru na nástroj, ale zlepšit jejich teoretickou a psychologickou přípravu, která je důležitá pro koncertní vystupování,“ vysvětluje Simon.

Frekventanti Dvořákova učiliště budou mít možnost poměřit síly s dalšími hráči v Dvořákově mezinárodní soutěži pro mladé hudebníky Concertino Praga, kterou akademie pořádá spolu s Českým rozhlasem. „Snižujeme maximální věkovou hranici účastníků, jako tomu bylo původně od roku 1966. Novinkou je, že finalisté si zahrají živě s orchestrem během festivalu Dvořákova Praha, což jim otevře dveře k dalšímu hraní,“ dodává Simon.

Orchestr jako ambasador

Další novinkou je Letní orchestrální akademie Antonína Dvořáka, která zahájí činnost roku 2020. Naváže na Letní hudební akademii v Kroměříži, spojenou s dirigentem Tomášem Netopilem. Letní orchestrální kurzy, jež povedou přední hráči České filharmonie, poslouží jako základna pro vznik Mladé filharmonie Dvořákovy Prahy; ta vystoupí na Dvořákově Praze a v zahraničí se ujme role ambasadora festivalu. 

Tým Akademie klasické hudby se inspiroval také v zahraničí. Po vzoru muzea Fryderyka Chopina ve Varšavě hodlá v Praze iniciovat vznik multimediálního vzdělávacího centra Antonína Dvořáka. Zahraniční stopu lze vysledovat i u dlouhodobého cíle akademie, tedy zvýšení podílu soukromých dárců a mecenášů na rozpočtu festivalu Dvořákova Praha na zhruba pět procent, jako je tomu například u festivalu v Salcburku.

„Naše projekty spojuje nejen život a dílo génia Antonína Dvořáka, ale také dlouhodobá vize a stabilní zázemí,“ uvádí ředitel Akademie klasické hudby Robert Kolář. Podle něj je pro začínající expanzi zásadní finanční podpora ze strany Karel Komárek Family Foundation, u níž se akademie se svými projekty pravidelně uchází o granty.

Autor: vd

Zdroj: https://www.idnes.cz/kultura/hudba/dvorakova-praha-akademie-klasicke-hudby.A190205_183843_hudba_era

Jednou z hvězd loňského ročníku Dvořákovy Prahy byla klarinetistka Sharon Kamová

                                             foto: Martin Divíšek

Muzikál Muž se železnou maskou                                             4. února 2019

Známý příběh o králi Ludvíkovi XIV. ožil v Divadle Broadway. Muzikál Bryana Adamse a Michala Davida podle románu Alexandra Dumase st. měl první premiéru1. listopadu 2017. Tento “dobrodružný muzikál” s oblíbenými románovými postavami mušketýrů znovu ožil 24. ledna. 2019. Francouzský královský dvůr za vlády krále Ludvíka XIV. hýří rozmařilostí, ale lid je nespokojen a hladoví. Ludvík je arogantní král, kterého zajímají především krásné ženy a život v přepychu. V Bastile je uvězněn v železné masce bratr krále, dvojče Filip. Mušketýr Athos žije na svém venkovském sídle s jediným synem Raulem. Když Ludvík pošle Raula na jistou smrt jen proto, aby měl volnou cestu ke krásné Louise, rozhodne se Athos s pomocí svých přátel vyměnit krále za vězněného Filipa. Pouze D´Artagnan se odmítá spiknutí zúčastnit, protože jako kapitán královských mušketýrů přísahal králi věrnost... Tentokrát jsme viděli úplně jiné obsazení - Gránský, Vojtko, Kolář, Hůlka, Gemrotová, Laufer a musím poznamenat, že tentokrát se jedná neskonale lepší zážitek i když to není zdaleka na 100%. Pěvecký a herecký výtečný D. Gránský a role která velmi mu sedí. Neméně skvělý Vojtko a Gemrotová ale jednotlivé scény dělí zbytečně dlouhé tmavé předěly sloužící ke změně scény, která je jednoduchá. Muž se železnou maskou je dalším muzikálem, v němž se uplatňuje hudebně také parta profesionálních českých zpěváků, ale i odpadlíci z různých kol různých Superstar, Hlasů a Talentů Československa, kteří ukazují svou sílu. Teď by to ještě chtělo brzy rozjet kariéru i jinde, aby pak nezůstali v jejich stínu, protože pod nánosem make-upu a parukou si je divák zapamatuje jen těžko. Dík za skvělý výkon Vojty Drahokoupila v roli naprosto nesympatického Ludvíka a uťápnutého Filipa. Potěšil také J. Štágr, kterému to v 70 pořád skvěle zpívá. Pravdou, ale zůstává, že jediné poslouchatelné jsou písničky od Bryana Adamse i když v nich jsou typicky šílené veršovánky od Fanánka. Je to dobře udělaná michalodavidovka, něco mezi muzikálem a tak trochu “ein kessel buntes.”                                                                                       Fotky od Fandy Jiraska

Carmen versus globalizace aneb co dokáže rodný jazyk                         3. února 2019

Bizetovu Carmen odvysílala Metropolitní opera do kin už potřetí. I pro diváka v kině by to byla řadová repríza, nebýt jedné zajímavosti, totiž že titulní hrdinku zpívala Francouzka.

Poněkolikáté obnovená inscenace Richarda Eyrea se snaží navodit dojem, že jde o násilné drama, někdy až polopaticky. Není to katastrofa, ale také nic, co by utkvělo v paměti. Vystřídaly se v ní různé sestavy zpěváků, teď dostala v titulní roli pod taktovkou Louise Langréeho šanci francouzská mezzosopranistka Clémentine Margaine. A to je dobře.

Z Carmen se totiž dávno stala globalizovaná opera, asi jako některé Janáčkovy opery, které zpívají umělci všech národností. Ale stejně jako se čeština v Janáčkových operách přetransformovala v jakýsi univerzální jazyk, jenž s pravou českou dikcí nemá mnoho společného, tak i francouzština třeba zrovna v Carmen mívá většinou daleko k originálu. Ostatně kdybychom hledali v diskografii Carmen, tak poslední skutečně francouzské obsazení bychom našli někdy kolem poloviny 20. století - pak s rozvojem gramofonového průmyslu začaly rozhodovat zákony trhu a do Carmen začaly být obsazovány mezinárodní hvězdy.

Člověk vůbec nemusí mluvit francouzsky, aby ho napadlo, že to, zpívala Clémentine Margaine, je něco jiného, než co slyšel roku 2010 z úst i takové perfekcionalistky jako je Elina Garanča, nemluvě o jiných zpěvačkách. Je to prostě jiný zvukový obraz, jiné vázání slov a tónů. Hlas francouzské pěvkyně působí jako spíše štíhlý, světlejší, bez extra tmavého odstínu v hloubkách, ale přesto má velké dynamické rozpětí, a v jejím přednesu si člověk může užít noblesu a plastické tvoření slov. Koneckonců i její jevištní projev měl v sobě přirozenou smyslnou grácii, zajímavější byla než oslnivě dokonalá, ale přece jen stylizovaná Garanča.

I pro tenoristu Roberta Alagnu je francouzština první jazyk. Jeho způsob zpěvu se nikdy nedal označit za bezvadný, navíc v pětapadesáti letech mu hlas logicky nezní jako kdysi, ale stejně jako v loňském přenosu Samsona a Dalily se mu všechny zpívané i hrané emoce daly věřit – i jako stárnoucímu muži. Ruský basista Alexander Vinogradov nabídl trochu jiného toreadora Escamilla než bývá obvyklé, postavou štíhlejšího, hlasem ale impozantního. Největším zklamáním byla polská sopranistka Aleksandra Kurzaková, pro niž Micaëla není vhodná role, hlas jí zněl úzce a ostře. Zajímavé bylo jedině to, že je manželkou Alagni, a tak – jak s nadsázkou zaznělo i v přestávkovém rozhovoru – si pro jednou oddaná Micaëla mohla Dona Josého nakonec přece jen odvést domů.

 foto: Karen Almond    Autor: Věra Drápelová

Zdroj: https://www.idnes.cz/kultura/hudba/carmen-metropolitni-opera.A190203_130458_hudba_era

Ples Czech Top 100

Pražský Palác Žofín byl tradičním místem konání Plesu CZECH TOP 100. Kromě krásných prostor, báječně atmosféry a bavících se účastníků udělali letošní sedmý ročník nezapomenutelným také úžasná vystoupení jednotlivých účinkujících - Big Bandu Felixe Slováčka, Jana Smigmátora, Petra Jandy i skvělý zahraniční host John Davies. Zlatým hřebem programu pak byl více jak půlhodinový blok legendy české pop music - Karla Gotta.

Na příští ročník plesu CZECH TOP 100 se můžete těšit již nyní. Proběhne opět na Žofíně

 

 

 

 

 

Posted 22. January. 2019                                                           Foto: Fanda Jirasek   

Americká sopranistka Pérezová zazářila s PKF                            17. January

Lepšího hosta si nemohl orchestr PKF – Prague Philharmonia pro zahajovací koncert 25. sezony vzniku orchestru vybrat. Ve zcela zaplněném pražském Rudolfinu pod vedením francouzského šéfdirigenta Emmanuela Villaumea s ním zpívala americká sopranistka Ailyn Pérezová. Její výkon v dílech Ericha Wolfganga Korngolda a Richarda Strausse lze označit za mimořádný.

Sólistka newyorské MET a dalších operních scén po kratším hostování v Dvořákově Praze konečně dostala větší příležitost. Její častý umělecký partner z Metropolitní opery Villaume vybral díla dvou skladatelů z počátku dvacátého století, v nichž se sólistka dokonale našla.

Tři árie z oper brněnského rodáka Korngolda a Straussovy Čtyři poslední písně podala výrazově i hlasově s velkým smyslem pro nešťastné a tragické tóny spojené většinou s tématem smrti či loučení.

Ve velké sestavě hrající orchestr rozšířený o členy své Akademie vedl dirigent s citem a celý večer cizeloval dokonalé souznění všech skupin s hlasem pěvkyně. Podařilo se mu to i v Adagiettu z Pendereckého opery Ztracený ráj a trochu méně v Beethovenově Symfonii č. 7 A dur, již v menší sestavě, kdy příliš zvýraznil rozevlátost a uvolněnost některých vět.                                                                                FOTO: Milan Mošna

Klasika a jazz?                                                                       16. January

Navštívíte Česko v červenci? Jestli ano, tak nezpomente na festival Colours.

Letošní ročník festivalu Colours of Ostrava nabídne návštěvníkům vedle hlavních hvězd The Cure nebo Florence + The Machine také výjimečné zážitky z oblasti jazzu nebo soudobé klasické hudby. Uskuteční se od 17. do 20. července 2019 tradičně v areálu ostravských Dolních Vítkovic. V unikátním prostředí auly Gong se představí například americký Kronos Quartet, držitel Grammy, který díky svému mistrovství a zároveň novátorství patří k nejznámějším smyčcovým kvartetům současnosti. Z velkých jazzových jmen pak přijede zázračná japonská klavíristka Hiromi, podmanivý sardinský trumpetista Paolo Fresu se svým Devil Quartetem, britský experimentální saxofonista a klarinetista Shabaka Hutchings s formací Sons of Kemet v ojedinělé verzi XL se čtyřmi bubeníky a norský trumpetista Mathias Eick, který je proslulý vřelým lyrickým tónem.

„Takto skvěle obsazený žánr jazzu jsme v historii Colours ještě neměli – co jméno, to velká osobnost, která nabídne návštěvníkům neopakovatelné hudební zážitky. Ať už půjde o Hiromi, jejíž divoká virtuozní hra na klavír je považována za ‚přírodní‘ zázrak, nebo o nezařaditelné Sons of Kemet se dvěma bubeníky navíc,“ říká ředitelka festivalu Zlata Holušová. „Jsme také hrdí, že se po sedmi letech do Ostravy vrátí Kronos Quartet, tentokrát čistě jako kvartet bez dalších hudebníků.“

Kronos Quartet, který tvoří houslisté David Harrington a John Sherba, violista Hank Dutt a violoncellistka Sunny Yang, již bezmála padesát let boří představy o tom, že podobná tělesa mají hrát v oblecích klasickou hudbu. Jeho členové přišli s neuvěřitelnou šíří repertoáru – od moderní klasiky přes experimentální avantgardu, minimalismus, folk a rock až k world music a vlastní nadčasové tvorbě.

Jednu z nejoslnivějších jazzových klavíristek současnosti Hiromi Ueharovou charakterizuje oslnivé skladatelství, virtuózní technika, nenapodobitelně dynamická hra, do níž vášnivě vkládá celé tělo, když u klavíru doslova tančí, rychlost i pankáčské účesy. S neuvěřitelnou snadností propojuje jazz s klasikou, rockem a dalšími žánry.

Čtyřdenní vstupenky jsou v prodeji ve festivalovém e-shopu na www.colours.cz i v síti Ticketportal. Cena 2 790 korun platí na limitované množství devíti tisíc kusů.

Autor: vah

Zdroj: https://www.idnes.cz/kultura/hudba/colours-of-ostrava-2019-jazzova-scena.A190108_152124_hudba_vha

Filharmonici v Praze by novou koncertní halu uvítali.

foto: Archiv Pražského jara

Praha by měla mít moderní koncertní dóm, který se stane kulturním srdcem města i celé země. To je myšlenka, která se už od poloviny 90. let prolíná ve vizích politiků i filharmoniků.

Mluvilo se o přestavbě stařičkého hokejového stadionu na Štvanici, o přebudování bývalých kasáren na náměstí Republiky i o dalších místech. Dnes stadion neexistuje a v kasárnách je obchodní centrum. Plány vždy vyhasly kvůli politickým tahanicím či nejasnostem, kdo to vše zaplatí. Uz nekolik let se hleda ideální místo, kde by mohla budova stát.

To je však vskutku dlouhá cesta a zdá se téměř nepředstavitelná.Vysvětlit, proč by měl dóm pro dva a půl tisíce diváků za mnoho miliard vůbec vzniknout. Zdali ho Praha v dobách nedobré finanční kondice potřebuje. Zaplatit by ho podle něj měla Praha, stát i soukromí investoři.

Moderní koncertní sál by mohl pojmout velký orchestr

Odborníci se shodnou na dvou základních důvodech. Prvním je potřeba moderních prostor s velkou kapacitou, druhým příležitost dostat do Prahy světovou architekturu.

Častým argumentem pro stavbu moderní haly je také fakt, že současné koncertní budovy už příliš neodpovídají potřebám diváků ani hudebníků.

Návštěva Obecního domu či Rudolfina je sice noblesou sama o sobě, tu ale nedokáže prostor nabídnout ani polovině z požadovaných dvou a půl tisíc diváckých míst. Navíc je potřeba kvalitní akustiky a dostatečně velké zázemí pro techniky a pro filharmonii by bylo také ideální dostat pod jednu střechu zkušebny, velké i malé sály.

Kritické teze Josefa Hermana:

Prodaná nevěsta v Mnichově                              Foto Wilfried Hösl

Bavorská státní opera Mnichov: Bedřich Smetana: Die verkaufte Braut (Prodaná nevěsta). Libreto Karla Sabiny se zpívá v německém překladu. Novou produkci Prodané nevěsty v Bavorské státní opeře lze považovat za typickou: zpívá se v osvědčeném německém překladu Maxe Kalbecka a samozřejmě nehrají úsměvnou milou historku, natož oblečenou do českých, potažmo plzeňských krojů, ale drsnou frašku. A mají ti “cizáci” pravdu: co je milého na podvodu, v němž nejde ani tak o nevěstu jako o peníze?

 

V nynější mnichovské inscenaci pivo čepuje sama Mařenka hadicí rovnou z cisterny. Všechno se odehrává na zemědělské skládce, možná obří hromadě hnoje, na kterou vede silnice a funkční dopravník ). Všichni (až na bohatého Míchu s nastrojenou paničkou) chodí v pracovních hadrech a gumácích, Mařenka i Jeník zručně řídí pojízdný traktor s vlekem. Už trochu stárnoucího a tudíž zřejmě hodně dementního Vaška doprovází živé prase Willi, prý cvičené pro film a divadlo, ale moc se nepředvedlo a pochybuji, že v inscenaci vůbec k něčemu bylo – stvrdilo prostředí prasečáku a bylo, alespoň někomu, trochu k smíchu. Atrakce. Jako spousta dalších věcí.

 

Nejspíš se hraje v JZD za bolševika. Režisér si však zřejmě neutahuje ze zaostalých Čechů, jestli vůbec z někoho, tak spíš tipuji východní Němce jako “vidláky” nahlížené z kapitalistického západu. Soudě podle potulných cirkusáků, kteří přijeli vyzdobeným trabantem a předvádějí pokleslou podívanou typu Ein Kessel Buntes. Jenže to by Kecal, jediný extravagantně oblečený a štítící se všeho kolem sebe, nesměl pracovat jako majitel seznamky s tabletem, inzerovat a vytisknout smlouvu s Vaškem na tiskárně v nápovědní budce – pravda, staré jehličkové. Tak snad začátek devadesátek kdesi v zapadákově, no, pokud to někdo potřebuje přesněji datovat.

 

Postavy jednají přiměřeně prostředí, herectví je důsledně zbavené operáckých manýr a přiživené německou operetní groteskností, vyostřené do mnoha gagů. Mařenka v podání Selene Zanetti je statná ženská od rány, pro facku nejde daleko. Part zvládá výsostně. Pavol Breslik (Bršlík ze Slovenska) je vůči ní subtilnější Jeník, zpočátku se pěvecky hledal, ale závěr mu vyšel pěkně. Znělejší a méně lyrický byl nakonec Wolfgang Ablinger Sperrhacke coby hodně groteskní Vašek. Günther Groissböck výtečně zazpíval Kecala, i když mimo u nás zavedenou tradici, sehrál ho jako rtuťovitého šantalu, takového “šmejda” – vynikající kreace. Ostatní obsazení neoslnilo, ani nezklamalo. Jen Oliver Zwarg (Krušina) s Irmgard Vilsmaier (Míchová, tady Agnes) mohli být přesnější, sextet Rozmysli si Mařenko poškodili.

 

Hudebně operu nastudoval Tomáš Hanus v tradičních “českých” tempech, ale orchestru trochu chyběla brilance provedení, hned třeba nepřesnou souhrou smyčců v předehře. Sbor byl připravený výtečně.

 

Politiku a ideologii bych prostě v inscenaci nehledal. Nakonec ani významové určení prostoru a času. Natož nějaký myšlenkový přesah. Spíš inscenátoři využili příležitosti k extravagantní inscenaci, která ovšem dostojí všemu podstatnému z příběhu. Prostě propracovaná inscenace chce drsňácky pobavit a na premiéře se Bavoři bavili. Ale osamocený hlas na režiséra přece jen zabučel, a z kritických řad, kam nás v bavorské opeře posazují jak slepičky na hřad, odešlo pár protáhlých obličejů.                                                                                         Autor: Josef Herman

December 27


October 3, 2018

Filharmonie dostala v USA cenu pojmenovanou po svém prvním dirigentovi           

Ovacemi ve stoje a dvěma přídavky skončil koncert České filharmonie ke stému výročí založení Československa ve Washingtonu. Cenu Antonína Dvořáka pro Českou filharmonii převzal její šéfdirigent Semjon...Cenu Antonína Dvořáka pro Českou filharmonii převzal její šéfdirigent Semjon Byčkov a generální ředitel České filharmonie David Mareček. Program slavnostního koncertu se chystal téměř dva roky. Nejen pro Američany nejslavnější Dvořákova symfonie Novosvětská v něm chyběla.

„My musíme, upřímně řečeno, dělat repertoár podle Carnegie Hall,“ prozradil generální ředitel České filharmonie David Mareček. Až když těleso dostane termín ve slavné newyorské koncertní síni, začnou koncert filharmonie kupovat všichni ostatní promotéři. Vedení Carnegie Hall si velmi vybírá, co nabídne, a na minulém turné před čtyřmi lety Novosvětská zazněla. „To je důvod, proč řekli, že to teď musí být jiná symfonie,“ dodal Mareček.

Druhým krokem k úspěšnému turné je výběr sólisty, který by vyprodal sál. Ty slavné chtějí samozřejmě všichni. Česká filharmonie využila své známosti s americkou violoncellistkou Alisou Weilersteinovou, která s ní v roce 2014 natočila právě Dvořákovy koncerty pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. „Její hraní je kombinací normální i hudební inteligence s totálním živelným projevem. Ona se v momentě, kdy začne hrát, ztratí v těch emocích a vydá se a otevře,“ popsal Mareček. Dvořákův Koncert pro violoncello a orchestr h moll je po Novosvětské druhou nejčastěji uváděnou skladbou z jeho repertoáru, takže přesvědčit americkou hvězdu, kterou pokládají téměř za národní hrdinku, k  Velmi živé provedení donutilo hlavně starší americkou ženskou část publika nadšeně tleskat do rytmu.

Před koncertem dostala Česká filharmonie prestižní hudební cenu. Akademie klasické hudby sídlící v Praze uděluje Cenu Antonína Dvořáka těm, kteří se zasloužili o propagaci a popularizaci české klasické hudby v České republice i v zahraničí. Zatím ji od roku 2009 dostali například houslista Josef Suk, sopranistka Ludmila Dvořáková, dirigent Jiří Bělohlávek nebo violoncellista Yo-Yo Ma.

„To, že jste se rozhodli cenu udělit instituci, považujeme za mimořádný čin a za ocenění všech generací muzikantů, kteří z České filhar Česká filharmonie o 22 let starší než Československo a že jejím prvním dirigentem byl právě Antonín Dvořák.

Turné České filharmonie pokračuje v USA v dalších sedmi městech. Koncerty jsou součástí inauguračního turné šéfdirigenta a hudebního ředitele Semjona Byčkova, které se koncem listopadu uzavře v sídle Vídeňských filharmoniků, Musikvereinu.


Autor: Petra Škraňková

Zdroj:https://kultura.zpravy.idnes.cz/ceska-filharmonie-cena-antonin-dvorak-vyroci-fnj-/hudba.aspx?c=A181031_212856_hudba_skr