News



Klikněte na obrázky, dostanete nový link a nebo se obrázky zvětší - posuňte dolů pro další zprávy

Click on images for details and links - Scroll for more news

RECENZE: Viklický je jako MotýlVzal si do hlavy předělat Šlitra      17. února 2019
Muzikanta Emila Viklickeho nemusíme nikomu představovat. Po několika koncertech Emila Viklickeho v Torontu je jasné, se bude jednat o další precizní a vycítěnou interpretaci více než padesát let starých skladeb Jiřího Slitra a Jirky Suchého. Autor recenze alba Václav Hnátek uvádí:
Je to tak, že dobrá skladba se pozná jednak, že ji další interpreti mají chuť opakovaně hrát, a potom hlavně podle

toho, že výsledná předělávka i v jiném žánru působí dobře. Klavírista Emil Viklický, jenž nahrál písně Jiřího Suchého a 

Jiřího Šlitra, vstupuje do světa coververzí se vší parádou.
Album nazvané jednoduše Emil Viklický Trio hraje Suchého & Šlitra otvírá Pramínek vlasů a než si posluchač uvědomí,

že nahrávce vlastně chybí zpěv, uplynou ty čtyři a půl minuty s Viklického klavírem, kontrabasem Petra Dvorského a bub-ny Tomáše Hobzka jako nic. Protože deska je instrumentálně na výši.
Do poloviny písní si však Viklický přece jen pozval zpěváky. Hlavně přímo Jiřího Suchého, který ozdobil například Blues

na cestu poslední, vyznačující se zejména výraznou basovou linkou. Oba protagonisté si spolu jako duet zkusili skladbu Co je blues. Dalšími pěveckými hosty jsou Berenika Kohoutová a Vojtěch Dýk, kteří si skvěle střihli hit z filmu Kdyby tisíc 

klarinetů Dotýkat se hvězd. Kohoutová zpívá ještě ve dvou písních.
Což je dobře, protože Viklický tím jinak instrumentální album rozumně naředil tak, aby si je bez větších kompromisů mohlužít i posluchač, který by třeba padesát minut čistého jazzu, byť postaveného na slavných melodiích, nemusel skousnout.Z těch nejznámějších dále na albu zní Oči sněhem zaváté, Tereza, úchvatně pojatý Motýl s místy až nebesky vzdušným

klavírem nebo Honky tonky blues, kde rytmika odsekává dobu za dobou a Viklický nad tím krásně sóluje. A protože 

všechny tyto písně dávno zlidověly, tak se posluchač bezděky přistihne, že si do melodií stejně celou dobu Suchého textyzpívá. Aspoň v duchu. Instrumentální deska tak funguje trochu jako domácí karaoke, nebo – abychom udrželi poetiku přehrávané tvorby – omalovánky.
Na poli coverů je tak Viklického neprvoplánová pocta semaforským legendám více než příjemným počinem.

Autor: Václav Hnátek
Zdroj: https://www.idnes.cz/kultura/hudba/emil-viklicky-jiri-suchy-jiri-slitr.A190213_114449_hudba_vha

Slovanská epopej                  14. února 2019

Minulý rok při návštěvě Česka jsem také zajel do Brna, kde probíhala výstava Muchových obrazů Slovanská epopej, doplněná největší sbírkou Muchových obrazů a plakátů, kterou poskytl veřejnosti, známý český tenista Ivan Lendl. Slovanská epopej je cyklus dvaceti velkoformátových obrazů, kterými malíř Alfons Mucha shrnul dějiny slovanských národů. Cyklus vznikal v letech 1912–1926 v ateliéru na zámku Zbiroh na zakázku od Charlese R. Crana. Kdy a kde zase znovu veřejnost uvidí Slovanskou epopej Alfonse Muchy, není zatím jasné. Možná to bude v Moravském Krumlově, kam by se cyklus dvaceti velkoformátových pláten mohl odstěhovat avšak podmínkou je oprava zámku. Bez opravy není možné v zámku cenné dílo vystavit a pojistit. Výstavní prostory musejí mít trvalou teplotu v rozmezí 18 až 20 stupňů, vlhkost mezi 45 a 55 % a také musi byt zajisteno zabezpečení objektů atd. Záležitostí se musí zabyvat město Moravský Krumlov, Jihomoravský kraj a ministerstvo kultury. Stavební úpravy by chtěli zacit ještě letos. S Prahou hodlá starosta Moravskeho Krumlova, dohodnout delší výstavu. John Mucha, vnuk Alfonse Muchy a prezident Mucha Foundation, byl ostře proti vývozu obrazů na vystavu do Japonska, ale proti Moravskému Krumlovu nic nenamítá. Umístěním epopeje na moravskokrumlovském zámku by Praha získala čas na přípravu alternativního plánu, protože také Pražské výstaviště je dalši variantou stálého umístění, které se má řešit. Do konce loňského roku bylo devět obrazů Muchovy epopeje na brněnském Výstavišti a jedenáct v pražském Obecním domě. V Moravském Krumlově byly obrazy vystaveny od roku 1963 do podzimu 2011.                                             Lado

V roce 2017 byl cyklus poprvé vystaven v Japonsku v Tokiu. Během tří měsíců výstavu shlédlo přes 650 tis. diváků, čímž se stala nejnavštěvovanější výstavou v roce 2017 na celém světě.

V roce 1926 byl cyklus poprvé vystaven v Praze

V roce 2018 byl cyklus  vystaven take v Brne

Zamek v Moravském Krumlově


Jednou z hvězd loňského ročníku Dvořákovy Prahy byla klarinetistka Sharon Kamová

                                             foto: Martin Divíšek

Akademie klasické hudby                                                    7. února 2019 od letoška rozšiřuje pole působnosti. První změnou bylo již loňské jmenování klavíristy Jana Simona intendantem akademie. Nově má na starosti nejen program festivalu Dvořákova Praha, ale zaštítí i další klíčové činnosti. 

„Odrazovým můstkem našich nových projektů je Hudební učiliště Antonína Dvořáka ve spolupráci s Konzervatoří v Praze pro děti ve věku 10–15 let. Spolupracovat s námi budou pedagogové konzervatoře i zahraniční lektoři. Mladým lidem chceme předat nejen schopnost dokonale zvládnout hru na nástroj, ale zlepšit jejich teoretickou a psychologickou přípravu, která je důležitá pro koncertní vystupování,“ vysvětluje Simon.

Frekventanti Dvořákova učiliště budou mít možnost poměřit síly s dalšími hráči v Dvořákově mezinárodní soutěži pro mladé hudebníky Concertino Praga, kterou akademie pořádá spolu s Českým rozhlasem. „Snižujeme maximální věkovou hranici účastníků, jako tomu bylo původně od roku 1966. Novinkou je, že finalisté si zahrají živě s orchestrem během festivalu Dvořákova Praha, což jim otevře dveře k dalšímu hraní,“ dodává Simon.

Orchestr jako ambasador

Další novinkou je Letní orchestrální akademie Antonína Dvořáka, která zahájí činnost roku 2020. Naváže na Letní hudební akademii v Kroměříži, spojenou s dirigentem Tomášem Netopilem. Letní orchestrální kurzy, jež povedou přední hráči České filharmonie, poslouží jako základna pro vznik Mladé filharmonie Dvořákovy Prahy; ta vystoupí na Dvořákově Praze a v zahraničí se ujme role ambasadora festivalu. 

Tým Akademie klasické hudby se inspiroval také v zahraničí. Po vzoru muzea Fryderyka Chopina ve Varšavě hodlá v Praze iniciovat vznik multimediálního vzdělávacího centra Antonína Dvořáka. Zahraniční stopu lze vysledovat i u dlouhodobého cíle akademie, tedy zvýšení podílu soukromých dárců a mecenášů na rozpočtu festivalu Dvořákova Praha na zhruba pět procent, jako je tomu například u festivalu v Salcburku.

„Naše projekty spojuje nejen život a dílo génia Antonína Dvořáka, ale také dlouhodobá vize a stabilní zázemí,“ uvádí ředitel Akademie klasické hudby Robert Kolář. Podle něj je pro začínající expanzi zásadní finanční podpora ze strany Karel Komárek Family Foundation, u níž se akademie se svými projekty pravidelně uchází o granty.

Autor: vd

Zdroj: https://www.idnes.cz/kultura/hudba/dvorakova-praha-akademie-klasicke-hudby.A190205_183843_hudba_era

Muzikál Muž se železnou maskou                                          4. února 2019

Známý příběh o králi Ludvíkovi XIV. ožil v Divadle Broadway. Muzikál Bryana Adamse a Michala Davida podle románu Alexandra Dumase st. měl první premiéru1. listopadu 2017. Tento “dobrodružný muzikál” s oblíbenými románovými postavami mušketýrů znovu ožil 24. ledna. 2019. Francouzský královský dvůr za vlády krále Ludvíka XIV. hýří rozmařilostí, ale lid je nespokojen a hladoví. Ludvík je arogantní král, kterého zajímají především krásné ženy a život v přepychu. V Bastile je uvězněn v železné masce bratr krále, dvojče Filip. Mušketýr Athos žije na svém venkovském sídle s jediným synem Raulem. Když Ludvík pošle Raula na jistou smrt jen proto, aby měl volnou cestu ke krásné Louise, rozhodne se Athos s pomocí svých přátel vyměnit krále za vězněného Filipa. Pouze D´Artagnan se odmítá spiknutí zúčastnit, protože jako kapitán královských mušketýrů přísahal králi věrnost... Tentokrát jsme viděli úplně jiné obsazení - Gránský, Vojtko, Kolář, Hůlka, Gemrotová, Laufer a musím poznamenat, že tentokrát se jedná neskonale lepší zážitek i když to není zdaleka na 100%. Pěvecký a herecký výtečný D. Gránský a role která velmi mu sedí. Neméně skvělý Vojtko a Gemrotová ale jednotlivé scény dělí zbytečně dlouhé tmavé předěly sloužící ke změně scény, která je jednoduchá. Muž se železnou maskou je dalším muzikálem, v němž se uplatňuje hudebně také parta profesionálních českých zpěváků, ale i odpadlíci z různých kol různých Superstar, Hlasů a Talentů Československa, kteří ukazují svou sílu. Teď by to ještě chtělo brzy rozjet kariéru i jinde, aby pak nezůstali v jejich stínu, protože pod nánosem make-upu a parukou si je divák zapamatuje jen těžko. Dík za skvělý výkon Vojty Drahokoupila v roli naprosto nesympatického Ludvíka a uťápnutého Filipa. Potěšil také J. Štágr, kterému to v 70 pořád skvěle zpívá. Pravdou, ale zůstává, že jediné poslouchatelné jsou písničky od Bryana Adamse i když v nich jsou typicky šílené veršovánky od Fanánka. Je to dobře udělaná michalodavidovka, něco mezi muzikálem a tak trochu “ein kessel buntes.”                                                                                                             Fotky od Fandy Jiraska

Carmen versus globalizace aneb co dokáže rodný jazyk                3. února 2019

Bizetovu Carmen odvysílala Metropolitní opera do kin už potřetí. I pro diváka v kině by to byla řadová repríza, nebýt jedné zajímavosti, totiž že titulní hrdinku zpívala Francouzka.

Poněkolikáté obnovená inscenace Richarda Eyrea se snaží navodit dojem, že jde o násilné drama, někdy až polopaticky. Není to katastrofa, ale také nic, co by utkvělo v paměti. Vystřídaly se v ní různé sestavy zpěváků, teď dostala v titulní roli pod taktovkou Louise Langréeho šanci francouzská mezzosopranistka Clémentine Margaine. A to je dobře.

Z Carmen se totiž dávno stala globalizovaná opera, asi jako některé Janáčkovy opery, které zpívají umělci všech národností. Ale stejně jako se čeština v Janáčkových operách přetransformovala v jakýsi univerzální jazyk, jenž s pravou českou dikcí nemá mnoho společného, tak i francouzština třeba zrovna v Carmen mívá většinou daleko k originálu. Ostatně kdybychom hledali v diskografii Carmen, tak poslední skutečně francouzské obsazení bychom našli někdy kolem poloviny 20. století - pak s rozvojem gramofonového průmyslu začaly rozhodovat zákony trhu a do Carmen začaly být obsazovány mezinárodní hvězdy.

Člověk vůbec nemusí mluvit francouzsky, aby ho napadlo, že to, zpívala Clémentine Margaine, je něco jiného, než co slyšel roku 2010 z úst i takové perfekcionalistky jako je Elina Garanča, nemluvě o jiných zpěvačkách. Je to prostě jiný zvukový obraz, jiné vázání slov a tónů. Hlas francouzské pěvkyně působí jako spíše štíhlý, světlejší, bez extra tmavého odstínu v hloubkách, ale přesto má velké dynamické rozpětí, a v jejím přednesu si člověk může užít noblesu a plastické tvoření slov. Koneckonců i její jevištní projev měl v sobě přirozenou smyslnou grácii, zajímavější byla než oslnivě dokonalá, ale přece jen stylizovaná Garanča.

I pro tenoristu Roberta Alagnu je francouzština první jazyk. Jeho způsob zpěvu se nikdy nedal označit za bezvadný, navíc v pětapadesáti letech mu hlas logicky nezní jako kdysi, ale stejně jako v loňském přenosu Samsona a Dalily se mu všechny zpívané i hrané emoce daly věřit – i jako stárnoucímu muži. Ruský basista Alexander Vinogradov nabídl trochu jiného toreadora Escamilla než bývá obvyklé, postavou štíhlejšího, hlasem ale impozantního. Největším zklamáním byla polská sopranistka Aleksandra Kurzaková, pro niž Micaëla není vhodná role, hlas jí zněl úzce a ostře. Zajímavé bylo jedině to, že je manželkou Alagni, a tak – jak s nadsázkou zaznělo i v přestávkovém rozhovoru – si pro jednou oddaná Micaëla mohla Dona Josého nakonec přece jen odvést domů.

 foto: Karen Almond    Autor: Věra Drápelová

Zdroj: https://www.idnes.cz/kultura/hudba/carmen-metropolitni-opera.A190203_130458_hudba_era

Ples Czech Top 100

Pražský Palác Žofín byl tradičním místem konání Plesu CZECH TOP 100. Kromě krásných prostor, báječně atmosféry a bavících se účastníků udělali letošní sedmý ročník nezapomenutelným také úžasná vystoupení jednotlivých účinkujících - Big Bandu Felixe Slováčka, Jana Smigmátora, Petra Jandy i skvělý zahraniční host John Davies. Zlatým hřebem programu pak byl více jak půlhodinový blok legendy české pop music - Karla Gotta.

Na příští ročník plesu CZECH TOP 100 se můžete těšit již nyní. Proběhne opět na Žofíně

 

 

 

 

 

Posted 22. January. 2019                                                         Foto: Fanda Jirasek

Americká sopranistka Pérezová zazářila s PKF               17. January

Lepšího hosta si nemohl orchestr PKF – Prague Philharmonia pro zahajovací koncert 25. sezony vzniku orchestru vybrat. Ve zcela zaplněném pražském Rudolfinu pod vedením francouzského šéfdirigenta Emmanuela Villaumea s ním zpívala americká sopranistka Ailyn Pérezová. Její výkon v dílech Ericha Wolfganga Korngolda a Richarda Strausse lze označit za mimořádný.

Sólistka newyorské MET a dalších operních scén po kratším hostování v Dvořákově Praze konečně dostala větší příležitost. Její častý umělecký partner z Metropolitní opery Villaume vybral díla dvou skladatelů z počátku dvacátého století, v nichž se sólistka dokonale našla.

Tři árie z oper brněnského rodáka Korngolda a Straussovy Čtyři poslední písně podala výrazově i hlasově s velkým smyslem pro nešťastné a tragické tóny spojené většinou s tématem smrti či loučení.

Ve velké sestavě hrající orchestr rozšířený o členy své Akademie vedl dirigent s citem a celý večer cizeloval dokonalé souznění všech skupin s hlasem pěvkyně. Podařilo se mu to i v Adagiettu z Pendereckého opery Ztracený ráj a trochu méně v Beethovenově Symfonii č. 7 A dur, již v menší sestavě, kdy příliš zvýraznil rozevlátost a uvolněnost některých vět.                                                                                   FOTO: Milan Mošna

Klasika a jazz?                                                             16. January

Navštívíte Česko v červenci? Jestli ano, tak nezpomente na festival Colours.

Letošní ročník festivalu Colours of Ostrava nabídne návštěvníkům vedle hlavních hvězd The Cure nebo Florence + The Machine také výjimečné zážitky z oblasti jazzu nebo soudobé klasické hudby. Uskuteční se od 17. do 20. července 2019 tradičně v areálu ostravských Dolních Vítkovic. V unikátním prostředí auly Gong se představí například americký Kronos Quartet, držitel Grammy, který díky svému mistrovství a zároveň novátorství patří k nejznámějším smyčcovým kvartetům současnosti. Z velkých jazzových jmen pak přijede zázračná japonská klavíristka Hiromi, podmanivý sardinský trumpetista Paolo Fresu se svým Devil Quartetem, britský experimentální saxofonista a klarinetista Shabaka Hutchings s formací Sons of Kemet v ojedinělé verzi XL se čtyřmi bubeníky a norský trumpetista Mathias Eick, který je proslulý vřelým lyrickým tónem.

„Takto skvěle obsazený žánr jazzu jsme v historii Colours ještě neměli – co jméno, to velká osobnost, která nabídne návštěvníkům neopakovatelné hudební zážitky. Ať už půjde o Hiromi, jejíž divoká virtuozní hra na klavír je považována za ‚přírodní‘ zázrak, nebo o nezařaditelné Sons of Kemet se dvěma bubeníky navíc,“ říká ředitelka festivalu Zlata Holušová. „Jsme také hrdí, že se po sedmi letech do Ostravy vrátí Kronos Quartet, tentokrát čistě jako kvartet bez dalších hudebníků.“

Kronos Quartet, který tvoří houslisté David Harrington a John Sherba, violista Hank Dutt a violoncellistka Sunny Yang, již bezmála padesát let boří představy o tom, že podobná tělesa mají hrát v oblecích klasickou hudbu. Jeho členové přišli s neuvěřitelnou šíří repertoáru – od moderní klasiky přes experimentální avantgardu, minimalismus, folk a rock až k world music a vlastní nadčasové tvorbě.

Jednu z nejoslnivějších jazzových klavíristek současnosti Hiromi Ueharovou charakterizuje oslnivé skladatelství, virtuózní technika, nenapodobitelně dynamická hra, do níž vášnivě vkládá celé tělo, když u klavíru doslova tančí, rychlost i pankáčské účesy. S neuvěřitelnou snadností propojuje jazz s klasikou, rockem a dalšími žánry.

Čtyřdenní vstupenky jsou v prodeji ve festivalovém e-shopu na www.colours.cz i v síti Ticketportal. Cena 2 790 korun platí na limitované množství devíti tisíc kusů.

Autor: vah

Zdroj: https://www.idnes.cz/kultura/hudba/colours-of-ostrava-2019-jazzova-scena.A190108_152124_hudba_vha

Filharmonici v Praze by novou koncertní halu uvítali.

foto: Archiv Pražského jara

Praha by měla mít moderní koncertní dóm, který se stane kulturním srdcem města i celé země. To je myšlenka, která se už od poloviny 90. let prolíná ve vizích politiků i filharmoniků.

Mluvilo se o přestavbě stařičkého hokejového stadionu na Štvanici, o přebudování bývalých kasáren na náměstí Republiky i o dalších místech. Dnes stadion neexistuje a v kasárnách je obchodní centrum. Plány vždy vyhasly kvůli politickým tahanicím či nejasnostem, kdo to vše zaplatí. Uz nekolik let se hleda ideální místo, kde by mohla budova stát.

To je však vskutku dlouhá cesta a zdá se téměř nepředstavitelná.Vysvětlit, proč by měl dóm pro dva a půl tisíce diváků za mnoho miliard vůbec vzniknout. Zdali ho Praha v dobách nedobré finanční kondice potřebuje. Zaplatit by ho podle něj měla Praha, stát i soukromí investoři.

Moderní koncertní sál by mohl pojmout velký orchestr

Odborníci se shodnou na dvou základních důvodech. Prvním je potřeba moderních prostor s velkou kapacitou, druhým příležitost dostat do Prahy světovou architekturu.

Častým argumentem pro stavbu moderní haly je také fakt, že současné koncertní budovy už příliš neodpovídají potřebám diváků ani hudebníků.

Návštěva Obecního domu či Rudolfina je sice noblesou sama o sobě, tu ale nedokáže prostor nabídnout ani polovině z požadovaných dvou a půl tisíc diváckých míst. Navíc je potřeba kvalitní akustiky a dostatečně velké zázemí pro techniky a pro filharmonii by bylo také ideální dostat pod jednu střechu zkušebny, velké i malé sály.

Kritické teze Josefa Hermana:

Prodaná nevěsta v Mnichově                              Foto Wilfried Hösl

Bavorská státní opera Mnichov: Bedřich Smetana: Die verkaufte Braut (Prodaná nevěsta). Libreto Karla Sabiny se zpívá v německém překladu. Novou produkci Prodané nevěsty v Bavorské státní opeře lze považovat za typickou: zpívá se v osvědčeném německém překladu Maxe Kalbecka a samozřejmě nehrají úsměvnou milou historku, natož oblečenou do českých, potažmo plzeňských krojů, ale drsnou frašku. A mají ti “cizáci” pravdu: co je milého na podvodu, v němž nejde ani tak o nevěstu jako o peníze?

 

V nynější mnichovské inscenaci pivo čepuje sama Mařenka hadicí rovnou z cisterny. Všechno se odehrává na zemědělské skládce, možná obří hromadě hnoje, na kterou vede silnice a funkční dopravník ). Všichni (až na bohatého Míchu s nastrojenou paničkou) chodí v pracovních hadrech a gumácích, Mařenka i Jeník zručně řídí pojízdný traktor s vlekem. Už trochu stárnoucího a tudíž zřejmě hodně dementního Vaška doprovází živé prase Willi, prý cvičené pro film a divadlo, ale moc se nepředvedlo a pochybuji, že v inscenaci vůbec k něčemu bylo – stvrdilo prostředí prasečáku a bylo, alespoň někomu, trochu k smíchu. Atrakce. Jako spousta dalších věcí.

 

Nejspíš se hraje v JZD za bolševika. Režisér si však zřejmě neutahuje ze zaostalých Čechů, jestli vůbec z někoho, tak spíš tipuji východní Němce jako “vidláky” nahlížené z kapitalistického západu. Soudě podle potulných cirkusáků, kteří přijeli vyzdobeným trabantem a předvádějí pokleslou podívanou typu Ein Kessel Buntes. Jenže to by Kecal, jediný extravagantně oblečený a štítící se všeho kolem sebe, nesměl pracovat jako majitel seznamky s tabletem, inzerovat a vytisknout smlouvu s Vaškem na tiskárně v nápovědní budce – pravda, staré jehličkové. Tak snad začátek devadesátek kdesi v zapadákově, no, pokud to někdo potřebuje přesněji datovat.

 

Postavy jednají přiměřeně prostředí, herectví je důsledně zbavené operáckých manýr a přiživené německou operetní groteskností, vyostřené do mnoha gagů. Mařenka v podání Selene Zanetti je statná ženská od rány, pro facku nejde daleko. Part zvládá výsostně. Pavol Breslik (Bršlík ze Slovenska) je vůči ní subtilnější Jeník, zpočátku se pěvecky hledal, ale závěr mu vyšel pěkně. Znělejší a méně lyrický byl nakonec Wolfgang Ablinger Sperrhacke coby hodně groteskní Vašek. Günther Groissböck výtečně zazpíval Kecala, i když mimo u nás zavedenou tradici, sehrál ho jako rtuťovitého šantalu, takového “šmejda” – vynikající kreace. Ostatní obsazení neoslnilo, ani nezklamalo. Jen Oliver Zwarg (Krušina) s Irmgard Vilsmaier (Míchová, tady Agnes) mohli být přesnější, sextet Rozmysli si Mařenko poškodili.

 

Hudebně operu nastudoval Tomáš Hanus v tradičních “českých” tempech, ale orchestru trochu chyběla brilance provedení, hned třeba nepřesnou souhrou smyčců v předehře. Sbor byl připravený výtečně.

 

Politiku a ideologii bych prostě v inscenaci nehledal. Nakonec ani významové určení prostoru a času. Natož nějaký myšlenkový přesah. Spíš inscenátoři využili příležitosti k extravagantní inscenaci, která ovšem dostojí všemu podstatnému z příběhu. Prostě propracovaná inscenace chce drsňácky pobavit a na premiéře se Bavoři bavili. Ale osamocený hlas na režiséra přece jen zabučel, a z kritických řad, kam nás v bavorské opeře posazují jak slepičky na hřad, odešlo pár protáhlých obličejů.                                                                                         Autor: Josef Herman

December 27


October 3, 2018

Filharmonie dostala v USA cenu pojmenovanou po svém prvním dirigentovi           

Ovacemi ve stoje a dvěma přídavky skončil koncert České filharmonie ke stému výročí založení Československa ve Washingtonu. Cenu Antonína Dvořáka pro Českou filharmonii převzal její šéfdirigent Semjon...Cenu Antonína Dvořáka pro Českou filharmonii převzal její šéfdirigent Semjon Byčkov a generální ředitel České filharmonie David Mareček. Program slavnostního koncertu se chystal téměř dva roky. Nejen pro Američany nejslavnější Dvořákova symfonie Novosvětská v něm chyběla.

„My musíme, upřímně řečeno, dělat repertoár podle Carnegie Hall,“ prozradil generální ředitel České filharmonie David Mareček. Až když těleso dostane termín ve slavné newyorské koncertní síni, začnou koncert filharmonie kupovat všichni ostatní promotéři. Vedení Carnegie Hall si velmi vybírá, co nabídne, a na minulém turné před čtyřmi lety Novosvětská zazněla. „To je důvod, proč řekli, že to teď musí být jiná symfonie,“ dodal Mareček.

Druhým krokem k úspěšnému turné je výběr sólisty, který by vyprodal sál. Ty slavné chtějí samozřejmě všichni. Česká filharmonie využila své známosti s americkou violoncellistkou Alisou Weilersteinovou, která s ní v roce 2014 natočila právě Dvořákovy koncerty pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. „Její hraní je kombinací normální i hudební inteligence s totálním živelným projevem. Ona se v momentě, kdy začne hrát, ztratí v těch emocích a vydá se a otevře,“ popsal Mareček. Dvořákův Koncert pro violoncello a orchestr h moll je po Novosvětské druhou nejčastěji uváděnou skladbou z jeho repertoáru, takže přesvědčit americkou hvězdu, kterou pokládají téměř za národní hrdinku, k  Velmi živé provedení donutilo hlavně starší americkou ženskou část publika nadšeně tleskat do rytmu.

Před koncertem dostala Česká filharmonie prestižní hudební cenu. Akademie klasické hudby sídlící v Praze uděluje Cenu Antonína Dvořáka těm, kteří se zasloužili o propagaci a popularizaci české klasické hudby v České republice i v zahraničí. Zatím ji od roku 2009 dostali například houslista Josef Suk, sopranistka Ludmila Dvořáková, dirigent Jiří Bělohlávek nebo violoncellista Yo-Yo Ma.

„To, že jste se rozhodli cenu udělit instituci, považujeme za mimořádný čin a za ocenění všech generací muzikantů, kteří z České filhar Česká filharmonie o 22 let starší než Československo a že jejím prvním dirigentem byl právě Antonín Dvořák.

Turné České filharmonie pokračuje v USA v dalších sedmi městech. Koncerty jsou součástí inauguračního turné šéfdirigenta a hudebního ředitele Semjona Byčkova, které se koncem listopadu uzavře v sídle Vídeňských filharmoniků, Musikvereinu.


Autor: Petra Škraňková

Zdroj:https://kultura.zpravy.idnes.cz/ceska-filharmonie-cena-antonin-dvorak-vyroci-fnj-/hudba.aspx?c=A181031_212856_hudba_skr