NEWS ARCHIVE 2019

Starší zprávy najdete podle datumu

Polimexbanner

Starší zprávy najdete podle datumu

Fashion history Museum v Cambridge

Pražský fashion week                                                                                           January 2.

se uskuteční od 13. do 20. března 2020 v areálu kláštera sv. Gabriela v Holečkově ulici na pražském Smíchově a návštěvníky přivede do bývalého řeholního domu benediktinek.

Již tradičně se módní přehlídky fashion weeku odehrávají pokaždé na odlišných a nečekaných místech. Lokace většinou nejsou spojované s módou a často se jedná o místa, kam by se veřejnost jinak nedostala. „Naší snahou je zavést návštěvníky do významných pražských budov a lokalit, které v minulosti ztratily svůj původní význam a účel,“ říká ředitel Mercedes-Benz Prague Fashion Week, Lukáš Loskot.

Při té přiležitosti jsem si vzpomněl na malé Museum mody (Fashion history Museum) v Cambridge, Ontario. Jedná se o místo, kde mužete vidět vice než 10 000 šatů a modních doplnku. Každy rok se zde pořádají tematické putovní výstavy. Více informací se dovíte z jejich website.                                                                                                                                                                                                                          Text & Foto Lado

https://www.fashionhistorymuseum.com

PERLIČKY                                                                                           December 30.

Potkala žirafa myšku a říká: "Ty ani nevíš, jaké to je dobré mít takový dlouhý krk." "Hmmm", myška na to. "Díky svému krku dosáhnu na ty nejvyšší a nejchutnější lístečky na stromě." "Hmmm." "A když, je polykám, to tak krásne dlouho trvá, nez to projde celým mým krkem." "Hmmm." "A když se pak napiju pramenité vody, ona tak krásně dlouho a dlouho sklouzává do žaludku a celou mne ochlazuje." "Hmmm," rozpovídá se myška "a už jsi někdy zvracela?"

Vtipy o doktorech

Muž, který dostal výpověď z práce, si dlouho hledal novou, ale žádnou nenašel. Jednou ho napadlo, že si založí svoji ordinaci. Před dveře této ordinace dal ceduli, na které stálo: Vyléčím každou nemoc za 500€, v opačném případě vám dám 1000€. Jde kolem doktor a říká si, že to je dobrá příležitost, jak si vydělat 1000€, a tak tam jde a říká, že úplně ztratil chuť. Nový doktor se zamyslí a říká: "Sestři, přineste vzorek č.14 a kápněte pánovi kapku na jazyk." Sestra udělá, jak jí doktor řekl a kápne pánovi kapku na jazyk. Ten začne všude kolem sebe plivat a říká: "Fuj, vždyť to je benzín." Doktor říká: "Gratuluji, právě se vám vrátila chuť, bude to stát 500€." Rozzlobený pán dá doktorovi 500€ a odejde. Za 3 dny se vrátí a říká, že se mu vymazala paměť. Doktor se zamyslí a potom říká sestře: "Sestři, přineste vzorek č.14." Pán řekne: "Ale vždyť to je bezín." Doktor mu odpoví: "Gratuluji, právě se vám vrátila paměť, bude to stát 500€." Hodně rozzlobený pán zaplatí a odejde. Za další 3 dny se vrátí říká: "Pane doktore, já jsem oslepl." Doktor říká: „No tak na tuto nemoc nemám žádný lék, vezměte si 1000€,” ale podává mu jen 500€. Najednou pán řekne: „Ale vždyť to je jen 500€”. „Gratuluji, právě se vám vrátil zrak, bude to stát 500€.”

Vtipy ze života

Do firmy nastoupí nový šéf. Je o něm známo, že je to tvrďák. Poprvé prochází kancelářemi a vidí muže, který nic nedělá, opírá se o zeď a jen kouká. Říká si, že ukáže názorně všem ostatním, jak naloží s takovými, který se flákají. Jde k onomu muži a nahlas se důrazně ptá: "Jaký máš plat?" Muž na to, trochu překvapeně: "30.000 Kč měsíčně, proč?" Šéf vytáhne peněženku, podá mu 15.000 Kč a zařve: "Tady máš dvoutýdenní plat a teď vypadni a už se tady neukazuj!" Muž vezme peníze a odejde. Šéf má dobrý pocit, že všem ukázal, jak v žádném případě nestrpí lenochy a přitom se ptá: "Může mi někdo říct, co tu vlastně dělalo tohle líný hovado?" A jeden zaměstnanec mu s klidem odpoví: "Dovezlo nám pizzu..."

Co je největší životní zkouškou?

Poslouchat šišlajícího advokáta jak zpovídá koktajícího svědka před nedoslýchavým soudcem...

Ženatý chlápek se tahá se svou sekretářkou. Jednou po práci jedou k ní domů a okamžitě vlítnou do postele. Po vášnivém sexu usnou a probudí se až večer. Chlápek se fofrem oblíká a povídá: "Prosím tě, vezmi moje boty a pořádně je dole otři o trávník!" Holka kroutí hlavou, ale poslechne. Chlápek dorazí domů a už u dveří na něj žena vyjede, kde že se zase courá a on spustí: "Nebudu ti lhát. Randím se svou sekretářkou, dnes jsme skončili dřív, jeli jsme k ní, strávili odpoledne sexem a usnuli. Proto jedu pozdě." Žena se na něj tak podívá, vidí boty celý ušpiněný od trávy a říká: "To je neskutečný, co si nevymyslíš, abys nemusel přiznat, žes celý odpoledne proflákal na golfu!"

Na policii

"Hoši, nemůžete do toho granátu řezat. Vždyť vám vybouchne!" "Nevadí, pane poručíku. My máme ještě jeden."

BĚLOŠI NEJSOU DOBŘÍ LIDÉ                                                                                                                    December 28.
No, podívejme ho, rasistu! Filmový tvůrce Michael Moore řekl Rolling Stone: „Běloši nejsou dobří lidé,“ a proto „byste se bělochů měli bát.“ Během internetového vysílání pořadu ‚Užitečný idiot‘ Moore v interview prohlásil, že lidé by měli radši přejít ulici, když spatří, jak se k nim blíží bílí lidé, protože nejméně dva z nich volili Trumpa.
„Dvě třetiny všech bílých chlapů volilo Trumpa. To znamená, že kdykoliv spatříte tři bílé chlapy, co k vám jdou ulicí, tak dva z nich volili Trumpa. Je tedy třeba, abyste přešli na druhý chodník, protože to nejsou dobří lidé, co k vám jdou. Měli byste z nich mít strach,“ varoval Moore.
„Odmítám se účastnit na post-rasové Americe,“ dodal. „Odmítám říci, protože jsme zvolili Obamu, tak to najednou znamená, že všechno je OK, běloši se změnili. Ale běloši se vůbec nezměnili.“
Možná by si měl Moore zkontrolovat FBI statistiku zabití a pak své prohlášení revidovat.To ale vůbec není poprvé, kdy tento sluníčkový filmař kolektivně démonizoval celou skupinu lidí na základě jejich barvy pleti.Loni vyzval ty „naštvané americké bílé chlapy,“ aby se „vzdali,“ protože jsou tak jako tak odsouzeni k demografickému zániku.V lednu 2018 tvrdil, že Amerika potřebuje „čistku“ k očištění od toho bílého privilegia. Rovněž už v minulosti jásal nad faktem, že běloši „vymírají“, protože z Ameriky se tím „stane lepší země.“
Pamatujete se ještě, na 90. leta, kdy levicový Moore ještě tíhnul k zájmům bílé pracující třídy?
Teď je ale už součástí Demokratické elity, takže využívá každou šanci, kterou dostane, aby bělochy ponižoval a urážel. Jak až rasistický je to šmejd.                                                   Paul Joseph Watson, PrisonPlanet.com                                                                                                                                                                                              

V květnu bude 72 ročník Pražského Jara                                                                                                      December 18.

V květnu se uskuteční 72. ročník mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro, která se tentokrát bude konat v oborech fagot a klarinet. Mladí hudebníci z celého světa mohli své přihlášky zasílat do začátku prosince. Celkově jich přišlo 384 ze 42 zemí.
Počátkem ledna proběhnou výběrová předkola, v nichž komise vybere přibližně 45 nejlepších soutěžících, kteří budou pozváni, aby se v květnu v Praze zúčastnili soutěže. Soutěžní komise v čele s Michalem Kaňkou schválila v tomto roce několik inovací. Pro diváky nejvýraznější novinkou je snížení počtu finalistů – v rámci jednoho koncertu se dvěma přestávkami se utkají tři finalisté.Tento model umožní lepší a spravedlivější rozdělení cen. Jako vedlejší efekt této změny je možnost vyhlásit diváckou cenu, která je na prakticky všech významných soutěžích vyhlašována a velmi oblíbena.
Fagotové porotě bude předsedat profesor na Conservatoire national supérieur de Musique de Lyon Carlo Colombo. Dalšími členy jsou Bence Bogániy, profesor na Hochschule für Musik, Theater und Medien Hannover, Ole Kristian Dahl, sólofagotista WDR Sinfonieorchester Köln nebo Richard Galler, profesor na Universität für Musik und darstellende Kunst Wien. Jediným tuzemským zástupcem je sólofagotista České filharmonie a pedagog na Janáčkově akademii múzických umění v Brně Jaroslav Kubita.

Více nové hudby                                                                                                              December 17.
Napsala Dita Hradecká                                                                                                                                                                             foto: Česká filharmonie
V rámci abonentní řady B2 nabídla Česká filharmonie jeden ze svých nejzajímavějších večerů, co se týče výběru skladeb. Dramaturgická konzistence však nekráčí vždy ruku v ruce s posluchačským úspěchem.
Na podobném listopadovém koncertě novinek – kompozic tří mladých tvůrců oceněných ve skladatelské soutěži – „zabalila“ dramaturgie tato nová díla do prověřených klasických kusů, Dvořákovy overtury V přírodě a Janáčkovy suity k Bystroušce. Těžko říci, co bylo záměrem, ale výsledek vyzněl rozpačitě. Mezi hudbou konce 19., resp. poloviny 20. století a světem současnosti existuje propast; někdy nová hudba s tou minulou záměrně komunikuje a hlubinu tím přemostí, to ale nebyl tento případ.

Nyní tedy logičtěji zněly vedle sebe skladby jednoho z mezinárodně úspěšných českých komponistů Miroslava Srnky (1975), dále uznávaného maďarského skladatele Pétera Eötvöse (1944), který byl zároveň dirigentem večera, a celý program uzavřela poválečná symfonie Igora Stravinského (1882–1971).

Volba hned dvou skladeb ze Srnkova volného cyklu Moves byla dobrým tahem – z jediné věci si lze těžko udělat obrázek osobnosti. V prvním, asi čtrnáctiminutovém kusu Move 03 jsme byli svědky sdružování zvukových vrstev, které unášelo vpřed neustálé chvění od neznatelných po zřetelnější vibrace. Působivé je místo uprostřed kompozice, kdy se pohyb zastaví, zvuk umlkne a dostanou prostor homogenní akordy zvláštní barevnosti. Druhá, kratší skladba Move 01 rovněž pracuje s jemnostmi zvuku – orchestr má znít jinak, než jsme zvyklí. Srnka se posluchači nepodbízí. Je subtilní a precizní a v jeho hudbě se toho hodně odehrává pod povrchem. Cítíte z ní, že její autor ví, co a jak chce sdělit. Ne vždy se to ale setká s posluchačem, který toto sdělení chce zkusit přijmout. Auditorium Dvořákovy síně ten večer nebylo úplně nakloněno vnímat nově, což se ukázalo ve druhé polovině koncertu, kdy někteří návštěvníci odešli.

Dirigent a orchestr věnovali přípravě večera velkou péči. Přesto je očividné, že nová hudba filharmonikům není vlastní. Při provedení nových děl záleží především na interpretační přesvědčivosti a nasazení. A i když není možné vytknout ledabylost nebo nezájem, do bytostného nasazení ještě kus chyběl. I proto je potřeba tento typ programů uvádět častěji a opustit předsudky vůči posluchačům a strach z jejich (domnělé) konzervativnosti.

GALERIE

Hoffmannovy povídky v Brně                                                                                 November 29.
KARLA HOFMANNOVÁ,

S první premiérou letošní sezony si brněnská Janáčkova opera pospíšila a byla očekávána s napětím. Jednak proto, že neexistuje jedna verze opery Hoffmannovy povídky, protože skladatel dílo nedokončil a zanechal hodně naskicovaného materiálu.
Do tvaru díla Jacquese Offenbacha si dramaturgie, dirigent i režiséři dovolili sáhnout víc, než je obvyklé. Dali dokonce i jiné pořadí hudebním částem, některá čísla vypustili a naopak otevřeli škrty a použili závěr, který se běžně nehraje. Vznikla tak unikátní inscenace a je potřeba uznat, že má hlavu a patu a že vypichuje kvalitní a náročné části partitury a upozaďuje ty, jež zavánějí operetní manýrou. Prolog a epilog se staly částmi rovnocennými s ostatními akty a dílo přesahuje tříhodinové penzum.
Hudební nastudování i provedení měl na starosti dirigent Ondrej Olos, který řídil operu přesně a pevně a udržel napětí i styl po celou dobu představení. A bylo co hlídat, operetní skladatel, který chtěl dokázat, že umí napsat i operu, dal pěvcům vděčné, ale těžké party. V této inscenaci zůstává myšlenka, že v jedné ženě se odrážejí čtyři charaktery, zachována, ale respektuje se náročnost a charakterová odlišnost pěveckých partů. Proto je každá z postav zpívána jinou pěvkyní. Pro basovou čtyřroli ďábelského Hoffmannova protivníka byl zachován úzus jednoho interpreta.

Metropolitan opera-HD

Daily update                                

The Metropolitan Opera is offering free

If you looking for classical music, The Metropolitan Opera is offering free streaming each night starting at 7:30p.m.

Free streaming on the Met website, each performance is available for 23 hours, from 7:30 p.m. EDT until 6:30 p.m. the next day. 

Here is the link to view:

https://www.metopera.org/user-information/nightly-met-opera-streams/


Met Opera to live-stream 'at home' concert led by Canadian music director

CTV News  NEW YORK -- Renee Fleming, Anna Netrebko, Jonas Kaufmann, Roberto Alagna and Bryn Terfel are among 38 opera stars in 13 nations scheduled ..

.

Fleming, Netrebko, Kaufmann headline Met Opera on-line gala

Times Colonist  NEW YORK — Renée Fleming, Anna Netrebko, Jonas Kaufmann, Roberto Alagna and Bryn Terfel are among 38 opera stars in 13 nations scheduled ...


CRITIC'S PICKS | Virtual Concerts You Absolutely Need To See This Week (Streaming Edition)

Ludwig Van   Here are my choices of streaming videos this week, either time-specific offerings with a focus on the Metro- politan Opera (The Met) and the Wiener ...

Kostel sv. Václava

opět otevřen!

Pravidelné bohoslužby:


Neděle 10:30
Sunday 10:30 AM

mše sv. v češtině
holy mass in Czech

Pátek 19.00

Friday 7:00 PM
mše sv. v angličtině
holy mass in English

Jakub Hrůša. | Foto: Andreas Herzau

GALERIE

Amfora je fotbalový klub...                              November 21.

Dirigenta Hrůšu čeká debut ve Vídňi                        November 23.

Český dirigent Jakub Hrůša zaskočí za indisponovaného Marisse Jansonse a po dobu čtyř večerů bude dirigovat Vídeňské filharmoniky, považované za jeden z nejlepších světových orchestrů. Oznámila to Česká filharmonie, kde osmatřicetiletý brněnský rodák působí jako hlavní hostující dirigent.

Jakub Hrůša působí třetím rokem jako šéfdirigent Bamberských symfoniků. | Foto: Andreas Herzau

Hrůša povede Vídeňské filharmoniky od 29. listopadu do 2. prosince. Čtyři koncerty měl původně dirigovat šestasedmdesátiletý Lotyš Mariss Jansons, ten si však zranil Achillovu šlachu.

"Těší nás, že s Jakubem Hrůšou můžeme představit dirigenta mladší generace, kterého měl orchestr možnost poznat už při premiéře Janáčkovy opery Věc Makropulos ve Wiener Staatsoper," říká jednatel Vídeňských filharmoniků Michael Bladerer v narážce na inscenaci, kterou Vídeňská státní opera uvedla v prosinci 2015.


Hrůša již s Vídeňskými filharmoniky jednal o hostování v některé z příštích sezon, nakonec tak v čele orchestru stane dřív. "Jsem samozřejmě nesmírně rád, že mohu takto rychlým záskokem orchestru s jen částečnou změnou programu pomoci, a Maestru Jansonsovi přeji co nejrychlejší uzdravení," uvádí Hrůša.

Na programu budou Dvořákova předehra Karneval, Bartókovův Koncert pro orchestr a Čajkovského První klavírní koncert b moll s ruským klavíristou Denisem Macujevem.

Jakub Hrůša, který studoval u Jiřího Bělohlávka a šest let vedl českou PKF - Prague Philharmonia, je od roku 2016 šéfdirigentem Bamberských symfoniků v Bavorsku a také působí jako hostující dirigent v londýnském Philharmonia Orchestra. Pozvání do Vídně pro něj završuje řadu prestižních hostování u předních světových orchestrů, s nimiž pracoval v posledních dvou měsících.

Nejprve Hrůša v první polovině listopadu provedl sedm koncertů u Cleveland Orchestra, kde uvedl například slavnou kompozici současníka Johna Adamse nazvanou On the Transmigration of Souls a věnovanou obětem teroristických útoků z 11. září 2001.

Hrůša prodloužil smlouvu, šéfdirigentem Bamberských symfoniků bude do roku 2026

Tento týden zase Hrůša na třech koncertech řídí Newyorskou filharmonii. Do konce roku ho čeká ještě deset vystoupení, mimo jiné s pařížským Orchestre philharmonique de Radio France nebo Berlínskými filharmoniky.

Na přelomu roku se Hrůša vrátí k České filharmonii, s níž 31. prosince odpoledne a 1. ledna 2020 večer provede novoroční koncert. V úvodu programu stejně jako ve Vídni zazní Dvořákova předehra Karneval, pak ale budou následovat Sukova symfonická báseň Praga, jedna ze Smetanových posledních kompozic Pražský karneval a Janáčkovo vrcholné dílo Sinfonietta.

Amfora je fotbalový klub, za který běhali po trávníku také Karel Gott nebo Karel Šíp, byl založen před 45 lety. Prvními členy byli Jiří Schelinger (†30), Jiří Hrzán (†41) a František Ringo Čech. Bohužel byl Hrzán i první, kdo ji opustil. „Nebeská jedenáctka má už dvaatřicet členů,“ prozradil Petr Salava. Poslední, kdo navždy opustil tým Amfory, byl zpěvák Karel Gott (†80) „Nebeská jedenáctka má už jednatřicet členů,“ prozradil Petr Salava. Poslední, kdo navždy opustil tým Amfory, byl zpěvák Karel Štědrý (†80). Na zesnulé kamarády samozřejmě členové zavzpomínají a věnují jim minutu ticha, výkopářka Jitka Zelenková (69) zazpívá skladbu Z výšky nebes. Pak už se bude slavit...„Sešli se na speciálním gala večeru v pražském Divadle Hybernia. Rád bych oslovil všechny naše soupeře, pro které jsem připravil sto VIP vstupenek. Dostali je ti, kteří se nám co nejdříve ozvali,“ upozornil Salava.
Gala koncert se konal 19. listopadu a účast přislíbily stovky celebrit. V rámci večera se hrálo, zpívalo, vzpomínalo a vyznamenávalo.
Amfora sehrála za 45 let už 714 zápasů a představila se v 35 zemích světa. Nejvíc se ale pamětníci i nováčci těší na utkání v příštim roce (15. září v Sadské v 10.30 hodin). Právě tady hráli jedno z prvních utkání 10. června 1975.

Fotky od Fandy Jiráska

Zneužití impeachmentu jako zbraně proti politickým oponentům
                                                                                                            November 20.
Zkracený překlad původního textu: Weaponizing Impeachment against Political Opponents

Prezident USA musí spáchat trestný čin a jeho spáchání musí zahrnovat zneužití úřadu. Zneužití úřadu bez toho, že by byl spáchán zločin je politický prohřešek, ale ne trestný čin, který by mohl vést k impeachmentu.
Tato otázka byla projednávána během Ústavního konventu, kde jeden delegát navrhl "nesprávný úřední postup" jako kritérium pro obžalobu a odvolání prezidenta, impeachment. James Madison - "Otec Ústavy" – tehdy vehementně namítal, že tak vágní a otevřené kritérium by znamenalo, že funkční období prezidenta USA by podléhalo vrtkavé politické vůli Kongresu. Taková kritéria by proměnila náš prezidentský systém na parlamentní demokracii, v níž by lídr - předseda vlády - mohl být odvolán, kdyby mu při hlasování většina zákonodárců vyslovila nedůvěru. Místo toho Ústavní konvent přijal daleko přísnější kriminální kritéria pro impeachment prezidenta USA: zradu, úplatkářství a jiné závažné trestné činy a přestupky.
Kongres není nad zákonem.
Nejdůležitější však je, že zneužití impeachmentu jako zbraně proti politickým oponentům by podle Hamiltonových*) slov znamenalo "vážné nebezpečí" pro naši Ústavu.
Ústavní instrument zvaný "impeachment" má být podle autorů Ústavy USA považován za neutrální, nestranný nástroj poslední instance, (který lze použít proti zločinnému stávajícímu prezidentovi pouze v naprosto extrémních případech. (Nyní je však tento instrument nasazován jako politická zbraň, kterou lze běžně použít proti prezidentovi z jiné politické strany, než je ta, která má momentálně kontrolu nad Sněmovnou reprezentantů Spojených států amerických).
Podle názoru některých členů Kongresu, kdykoli je Sněmovna ovládána jednou stranou, může jednoduchá většina impeachment prezidenta USA řádně odhlasovat. Jak uvedla kongresmanka Maxine Waters: "Impeachment se týká všeho, co Kongres do impeachmentu zahrne. Neexistuje na to žádný zákon. Impeachment definujeme my." Kongresmanka Maxine Waters se mýlí. Ústava USA je zákon a ani ona jako konresmanka nestojí nad ní.
Je obtížné si představit větší porušení Hamiltonových principů, než bylo nedávné hlasování ve Sněmovně reprezentantů, které rozhodlo zahájit formální vyšetřování stávajícího prezidenta Donalda Trumpa.

Hlasování probíhající striktně podle stranické příslušnosti (až na dvě výjimky) bylo rozhodnuto "početní silou dominantní strany", naprosto stejně jako hlasování o obvinění prezidenta Billa Clintona před dvaceti lety.
Rozhodnutí Demokraty ovládané Sněmovny reprezentantů o podání ústavní žaloby (impeachmentu) na prezidenta Trumpa, po kterém by následovalo hlasování Senátu, ve kterém mají převahu Republikáni, o jeho osvobození, by poškodilo nejen Demokratickou stranu – tak jako takové hlasování poškodilo Republikánskou stranu v Clintonově případu.
Nejdůležitější však je, že zneužití impeachmentu jako zbraně proti politickým oponentům by podle Hamiltonových slov znamenalo "vážné nebezpečí" pro naši Ústavu.
Alan M. Dershowitz je emeritní držitel profesury Felixe Frankfurtera na Harvard Law School a autor knihy "The Case against the Democrats Impeaching Trump", Skyhorse Publishing, 2019.


*) Alexander Hamilton - ministr financí (1789 až 1795)

Scéna podpisu Ústavy Spojených států, olej na plátně,

Howard Chandler Christy, 1940. (Wikipedia)

Steinwayovská soutěž mladých pianistů                                                                                   November 18.

má za sebou úspěšný restart. Před dvěma lety se zdálo, že soutěž Mladí pianisté hrají na klavír Steinway & Sons, zaměřená na malé klavíristy do jedenácti let končí. V loňském roce však zásluhou nové ředitelky Hany Dvořákové tato soutěž úspěšně „restartovala“ a přilákala na padesát zájemců. Předchozí ročníky byly určené výhradně žákům z pražských hudebních škol, vloni se okruh soutěžících poprvé rozšířil na Středočeský kraj a v příštím roce se steinwayovská soutěž otevře adeptům z celé České republiky.
Pořadatelem soutěže je Gymnázium a hudební škola hlavního města Prahy. Letošní, již VIII. soutěžní ročník, proběhl v koncertním sále této školy 17. května 2019. Zúčastnilo se ho 46 malých klavíristů v pěti věkových kategoriích. Nejmladší účastnici, Anežce Mlejnkové, byly pouhé čtyři roky, nejstarší účastník, Pavel Bárta, oslavil tři měsíce před soutěží své jedenácté narozeniny. Vzhledem k věku soutěžících byla porota velmi vstřícná a nešetřila cenami. Rozdala celkem 14 prvních cen, 16 cen druhých, 12 cen třetích a 4 ceny čtvrté – jinými slovy: žádný soutěžící neodjel domů bez diplomu. A protože se Haně Dvořákové podařilo sehnat řadu štědrých sponzorů, odneslo si každé dítě ze soutěže spolu s diplomem ještě také tašku dárků.
Koncert vítězů, tj. nositelů prvních cen se konal v sobotu 16. listopadu v koncertním sále Pražské konzervatoře. Děti tu měly k dispozici mimořádně kvalitní křídlo značky Steinway. Koncert se těšil překvapivě velkému zájmu publika – hlediště bylo zaplněné takřka do posledního místa. Všichni mladí pianisté bez výjimky hráli víc než obdivuhodně a bylo zjevné, že si nejvyšší soutěžní ocenění opravdu zasloužili. Dvě soutěžící pak dokonce předvedly výkon, který naznačoval, že směřují na profesionální pianistickou dráhu: Klára Gibišová (studentka Taťány Vejvodové ze ZUŠ I. Hurníka) a Nora Lubbadová (studentka Jaromíry Šnederflerové ze ZUŠ Olešská), která získala titul absolutní vítězky steinwayovské soutěže. V každém případě lze po tomto koncertě s potěšením konstatovat, že v Praze a ve Středočeském kraji vyrůstá slibná a nadějná pianistická generace.

Napsal Věroslav Němec  Nora Lubbadová, absolutní vítězka soutěže, Anežka Mlejnková, nejmladší účastnice soutěže foto Blanka Blahová

GALERIE

Pivo je zdravé                                                                                                            November 16.

a má blahodárné účinky na naše zdraví! Shodlo se na tom více než 30 lékařů, kteří nyní vydali knihu Pivo a zdraví. Odborníci na základě testů u 93 dobrovolníků přišli na to, že jedno malé pivo v poledne a velké večer snižuje pravděpodobnost výskytu nemocí srdce a cév a přispívá ke zvýšení kondice organismu.
„Mírná konzumace piva potlačuje rozvoj cévních chorob způsobených usazováním tukových látek v cévách a v důležitých orgánech, především v srdci a mozku,“ uvedl šéf výzkumného kolektivu Jaroslav Racek z Ústavu klinické biochemie a hematologie v Plzni. Tři až čtyři piva denně už jsou však dávkou, která zdraví ohrožuje. Každý Čech vypije průměrně ročně 157 litrů piva, což je nejvíce na světě.
Při nadměrném pití piva umírají mozkové buňky, jejich počet se výrazně snižuje a způsobuje tzv. alkoholovou demenci. Přiměřené pití piva snižuje hladinu cholesterolu v krvi, pivaři mají sice mnoho neduhů, ale zato nemají sklerotické cévy. V malých dávkách pivo prospívá jako prevence kardiovaskulárních poruch.

Pivo má asi nejblahodárnější vliv, co se týká lidských orgánů, právě na ledviny. Důkladné propláchnutí má mnohdy lepší účinek než třeba urologický čaj. Pití piva zde splňuje formu prevence proti ledvinovým kamenům.- Nadměrným pitím piva se zvyšuje riziko vzniku nádoru tlustého střeva.
Zdravou denní dávku piva pro ženy jen maximálně jedno pivo. Hmotnost žen je totiž většinou o třetinu až polovinu nižší než u mužů a muzi mají v játrech dvakrát více enzymu, který odbourává alkohol (alkoholdehydragenáza). Naopak lékaři doporučují pití piva onkologickým pacientům, neboť slouží jako energetický nápoj a zdroj vitaminů a hlavně zlepšuje náladu.                                                                                                                    Lado

I stand with Don Cherry                                                                                             November 12.
The fake outrage mob is trying to get Don Cherry fired. The mainstream media, leftist activists and even politicians are accusing Don of being racist for remarks he made during the November 9th edition of Coach’s Corner.
Even Sportsnet and Don’s long-time co-host, Ron Maclean, condemned Don for his remarks.
In his remarks, Don encouraged Canadians to wear poppies. He inferred that Canadians, particularly those who don't wear a poppy, need to learn more about what our brave men and women did to protect our freedoms and our democracy.How is that racist?
If Cherry’s comments were so divisive, why did it take SportsNet nearly 48 hours to fire him? Why did they wait until Remembrance Day to fire a beloved icon for a rant encouraging Canadian patriotism and wearing a poppy?
Well, it wasn’t Cherry’s comments that got him fired. It was the social justice mob.These “woke” activists who are calling for Don’s head are the same people who said Justin Trudeau’s blackface incidents weren’t racist. This is just another sad attempt to take down a Canadian patriot. He deserves much better than this. Don Cherry has nothing to apologize for.                                                                                                              Lado

ZA VIDEOKLIP UŽ SKUPINU ELÁN VYŠETŘUJE NA SLOVENSKU POLICIE                   November 12.  

Rozpad Elánu? Všechno je jinak!

Jak se spustil mediální pohon na skupinu Elán po zveřejnění videoklipu k písni “Bulvární krysy”, je všeobecně známo. Přestože skupina jasně vyjádřila na konci klipu stanovisko, že si váží práce seriózních novinářů a skladba byla namířena jen proti bulváru, mainstreamová média chtějí Elán ukamenovat, přičemž se zřejmě sami sebe pasovala za veřejnost, a tak například píšou: “Veřejnost však tento hudební počin s pochopením nepřijala. Před téměř dvěma lety zavraždili investigativního reportéra Jana Kuciaka spolu s jeho snoubenkou Martinou Kušnírovou, podobné záběry tak považují mnozí za nepřípustné.”
Skladbu také odmítli hrát (čili ji zcenzurovali) rádio Expres, Fun Rádio, RTVS a další stanice. Portál Hudba.sk odmítl napsat recenzi na nejnovější album Elánu Nejvyšší čas, ze kterého píseň pochází.
Podle informací týdeníku Šarm dokonce bratislavská krajská prokuratura podala kvůli videoklipu podnět na policejní vyšetřování, zda nedošlo k trestnému činu podněcování k násilí a nesnášenlivosti. Přitom členové skupiny ve videoklipu bulvárním novinářům neublíží, jen je postraší pistolí a pak na ně vytáhnou dětskou pistolku na vodu. A nejde o skutečné novináře, ale o dramatickou inscenaci. Podle této logiky bychom pak mohli považovat za podněcování k násilí jakýkoliv kriminální či akční film, kde se zobrazuje zabíjení. Jenže orgány činné v trestním řízení se stále více zneužívají na politické pronásledování lidí s nepohodlnými názory

TAK ASI 90 PROCENT ZNEČIŠTĚNÍ Z PLASTOVÝCH ODPADŮ V OCEÁNECH POCHÁZÍ Z ASIE A Z AFRIKY
Ač jsou Západňáci napomínáni různými klimatickými aktivisty jako Greta Thunberg, tak studie o tom zjišťuje, že asi 90 procent znečištění z plastových odpadů v zemských oceánech pochází z Asie a z Afriky.
Thunberg během své túry po USA jako jeden z primárních důvodů, proč by ji měli Američané poslouchat, označovala „ty strašlivé obrázky plastového zamoření oceánů.“
Avšak bádání německého Helmholtzova centra pro výzkum životního prostředí objevilo, že skoro veškeré zamoření plasty pochází jen z malé hrstky řek na světě, z nichž ani jedna neleží v nějaké Západní zemi.
10 řek s nejvyšším umístěním v tomto zamoření přináší do moří 88-95 procent globálního nánosu plastů,“ řekl Daily Mail hydrogeolog, který tuto studii vedl, Dr. Christian Schmidt.
Pro ty řeky s nejvyšším nánosem plastů je charakteristická ohromná populace v povodí – např. řeka Jang-ce, v jejímž povodí žije přes půl miliardy lidí.“ Z těch vrcholných deseti řek, které přináší největší znečištění, jich je osm v Asii a dvě jsou v Africe. Většinu plastového znečištění mají na svědomí řeky Jang-ce v Číně a Ganga v Indii.
Ač jsou Západňáci nabádáni, aby změnili svůj životní styl a měli méně dětí, aby tak zachránili planetu, tak se skoro nic neříká o lidech ze zemí, které mají na svědomí velkou většinu znečištění, a ti ani nejsou poučováni. To je nejspíš jeden z hlavních důvodů, proč jsou mnozí Západňáci ke skutečným motivům těch ekologistických hnutí tak skeptičtí. Jak bylo ohlášeno už dříve, jen 38 procent Američanů věří, že globální oteplování je působeno člověkem.                                                                                                                                                                                       Tyler Durden
Poznámka: čili Thumberg by měla zavádět svůj Greténismus do Asie nebo Afriky a nekafrát o západních hodnotách.

Skvělá odpověď novináře ze Sky News Australia mladým demonstrantům.            November 4.

"Vy jste první generací, která si vyžádala klimatizaci do každé třídy ve škole; vaše školní úkoly děláte na počítači a televizi máte doma v každé místnosti. Celý den používáte elektronické přístroje a místo abyste šli do školy pěšky tak se necháte vozit veřejnou dopravou, případně rodiči až ke škole.

Jste generaci s největší spotřebou zboží vůbec v celé lidské historii: neustále kupujete nové oblečení poslední módy abyste byli "in".​ Vaše protesty jsou ohlašovány a organizovaný přes počítače na sociálních sítích přes internet.

Omladino, zhasněte klimatizaci a počítače, jděte do školy pěkně po svých, nechte doma vaše telefony a raději si prectet knížku a místo kupování jídla v kiosku udělejte si doma sami sandwich!

Je jasné, že nic z toho se nestane: jste generací egoistů, nevychovanci, jste manipulováni lidmi, kteří vás zneužívají a tvrdí vám, že se jedná o vznešenou ideu a přitom se sami baví v nejbláznivějším západním luxusu. Probuďte se a zavřete zobák! Především se napřed řádně informujte o realitě než začnete protestovat.

"Cesta do nemožna" je film o živote M. R. Štefánika                                                 November 2.
Prvý celovečerný trikový film o živote a dobrodružstvách Milana Rastislava Štefánika s názvom Cesta do nemožna prichádza do slovenských kín. Film režiséra, animátora a výtvarníka Nora Držiaka a autora scenára Michala Baláža vznikol v slovensko-českej koprodukcii v roku 100. výročia tragickej smrti M. R. Štefánika. Tvorcovia filmu sa podieľali aj na oceňovaných filmoch Alois Nebel a True Štúr.
Cesta do nemožna je kombináciou hraného filmu s animovaným a trikovým, prienik dokumentárneho a fiktívneho filmu, reálnych historických udalostí a mystifikácie. Film je v podstate hra a hoci sa vyjadruje k závažným témam a vykresľuje udalosti zo života jednej z najväčších osobností slovenských dejín, môžeme v ňom vidieť aj humorné scény.
Tvorcovia filmu prezentujú historické udalosti a bohatý život M. R. Štefánika zaujímavou, dobrodružnou formou, pričom vychádzajú z historických materiálov, autentických spomienok a fotografií. „Pútavo sme chceli vyrozprávať príbeh o Štefánikovom veľkom sne, ktorý sa podarilo naplniť, o jeho obrovskej vytrvalosti a odhodlaní,“ vysvetľuje režisér a animátor v jednej osobe. „Pomocou trikov a vizuálnych efektov sa nám podarilo vytvoriť imaginárny svet. Vo filme využívame výraznú výtvarnú štylizáciu, hereckú akciu sme snímali na zelenom pozadí. Veríme, že tento netradičný film zaujme a stretne sa s pozitívnym ohlasom.“

(lbr) - hlavnespravy.sk

Kapela Elán má nejvyšší čas skončit                                                        October 24.
Je to sice trochu laciný titulek, ale co naplat. Elán, hlavně tedy jeho leader Jožo Ráž, si o podobně „bulvární“ přístup vyloženě říká. Těžko říct, nakolik lze brát vážně tvorbu kapely, v jejímž čele stojí člověk, z něhož v rozhovorech z poslední doby padají slova a věty, nad nimiž lze přinejmenším nevěřícně kroutit hlavou. Jožo Ráž v tomto ohledu už několikrát vyjevil velmi kontroverzně. Ale co hudba? Žádnou neposlouchám, nesnáším ji. Neumím na nic hrát, necvičím. Dalším dechem pak pan Ráž dodá, že Elán je samozřejmě nejlepší kapela ve vesmíru, dokázala to, co žádná jiná, má na kontě tři sta hitů a pořád je na špici.
Netuším, jakou roli v těchto prohlášeních hraje věk a jakou podivný smysl pro humor, ale když se opakovaně dívám na klip Bulvárne hyeny a poslouchám píseň Nedráždi Ráža bosou nohou, mám pocit, že tady opravdu není něco v pořádku.
Vraťme se na zem. Elán opravdu není nejúžasnější „česko-slovenská“ kapela všech dob, jak se její leader Jožo Ráž domnívá. Nikdy jí nebyla, její uhlazený a za každou cenu líbivý pop-rock měl v 80. letech pro jistou část lidí určitý půvab, ale poslouchat její aktuální album Najvyšší čas je utrpení. Kde začít?...
Autor: Jindřich Göth

Zkráceno, originál je na: https://www.idnes.cz/kultura/hudba/elan-jozo-raz.A191023_155919_hudba_jgo


“Neexistujú žiadne štatistické dôkazy o tom, že globálne otepľovanie zosilňuje hurikány, záplavy, suchá a podobné prírodné katastrofy alebo ich robí častejšími,” uvádzajú.
Vedci tiež tvrdia, že úplne ignorujeme skutočnosť, že CO2 je pre planétu prospešný. ” CO2 je rastlinná potrava, základ celého života na Zemi, CO2 nie je len znečisťujúcou látkou. Je nevyhnutná pre všetok život na Zemi. Fotosyntéza je požehnaním. Viac CO2 je prospešné pre prírodu, ekologizáciu Zeme: viac CO2 vo vzduchu podporí rast globálnej rastlinnej biomasy. Je to tiež dobré pre poľnohospodárstvo, ktoré zvyšuje výnosy plodín na celom svete.”
Vedci v deklarácii okrem iného poukazujú aj na to, že životu na Zemi škodia tiež súčasné ekologické opatrenia. Napríklad, veterné turbíny zabíjajú vtáky a hmyz a plantáže palmového oleja ničí biodiverzitu dažďových pralesov. Výsledkom je zbytočné narušovania ekonomiky a ohrozovanie životov obyvateľov chudobných krajín, ktorým zástancovia skleníkové hypotézy odopierajú prístup k dostupnej a spoľahlivej elektrickej energii.
Medzi 500 odborníkmi je aj Richard Lindzen, jeden z najznámejších amerických odborníkov na fyziku atmosféry a spoluautor tretej hodnotiacej správy Medzivládneho panelu pre zmeny klímy (IPCC) z roku 2001. Lindzen sa na prácu IPCC podieľal od polovice 90. rokov. Postupom času si však všímal, že správy IPCC sú stále viac politizované a že do nich čoraz viac hovorí mimovládne organizácie.
Profesora klimatológie z amerického Massachusettského technologického inštitútu teda nemožno podozrievať, že problematike nerozumie.
Podľa päťstovky vedcov je Gretin požiadavka uhlíkovej neutrality “škodlivý a nerealistický”. OSN ale hlas odborníkov nepočuje. Radšej podľa českého komentátora načúva kritike šestnásťročného copatého dievčaťa s Aspergerovým syndrómom.

https://www.hlavnespravy.sk/toto-sa-grete-pacit-nebude-500-vedcov-podpisalo-europsku-deklaraciu-klime-neexistuje-ziadna-klimaticka-pohotovost-nie-dovod-paniku-poplach/1929397

Toto sa Grete páčiť nebude.                                                                   October 23.

500 vedcov podpísalo Európsku deklaráciu o klíme: Neexistuje žiadna klimatická pohotovosť, nie je dôvod na paniku a poplach.
Skupina 500 vedcov zo štrnástich krajín, zaoberajúcich sa klímou, uviedla, že žiadna “klimatická núdza” podľa ich názoru neexistuje a všetka hystéria je tak zbytočná. Deklaráciu, v ktorej vysvetľujú svoje vyhlásenia, spolu s petíciou adresovali aj generálnemu tajomníkovi OSN Antoniovi Guteressovi, ktorý bol organizátorom posledného ekologického summitu v New Yorku
Deklaráciu v ktorej vyhlasujú, že žiadna “klimatická núdza” neexistuje, založil Guus Berkhout z Holandska. V spomínanej deklarácii skupina vedcov upozorňuje, že “modely všeobecného obehu klímy, na ktorých je v súčasnosti založená medzinárodná politika, nie sú vhodné na svoj účel”.
“Klimatické modely, na ktorých sú založené katastrofické vízie, predpovedajú oveľa väčšie otepľovanie, než zodpovedá realite,” varuje Európska klimatická deklarácia. Vplyv skleníkových plynov na otepľovanie je podľa vedcov preceňovaný a klimatické zmeny nespôsobuje extrémne prejavy počasia.

A mural of eco-activist Greta Thunberg was defaced in Edmonton, Alberta,

GALERIE

Aleš Brichta je velká ikona                                                                 October 22.

Narozeninový koncert nabídnul exkluzivní výběr z české rockové scény. "Tahle akce byla být oslavou bigbítu, na které se budou lidé bavit. Snad do jejího konání neskončím jako Lemmy Killmister nebo David Bowie," připomněl Brichta své zemřelé rockové idoly.

Mezi hosty byl i sedmasedmdesátiletý frontman Olympiku Petr Janda, který si s oslavencem zazpíval duet Co hledá klaun. "Aleš Brichta je velká ikona, vydal strašně moc dobrých desek. Jeho působnost v asi nejslavnější tuzemské trashmetalové kapele Arakain už nejspíš nikdo nepřekoná. Úspěšný byl také začátek jeho sólové dráhy. Teď to vypadá, že oslavy bere jako že končí, nebo co, ale doufám, že ne. Co bych měl říkat já," řekl Janda. "Aleš je svérázný člověk, velký revolucionář, jehož politické názory občas nesdílím, ale přesto jsme kamarádi už zhruba 30 let," dodal.

Brichta je absolventem pražské Vysoké školy ekonomické, obor zahraniční obchod. Byl zakládajícím členem a frontmanem slavné metalové skupiny Arakain, kterou po rovných 20 letech, v roce 2002, po vzájemných neshodách opustil. Naposledy s Arakainem vystoupil v roce 2007 jako host k 25 letům existence kapely. Na své sólové dráze pak natočil řadu alb, první Růže pro Algernon v roce 1994. Stál také za hudebním fotbalovým projektem Hattrick a vystupoval v muzikálu Jesus Christ Superstar v roli Piláta. V roce 2008 byl posluchači Radia Beat zvolen v kategorii Osobnost do Beatové síně slávy.

O rok později vydal Brichta s kapelou ABband album Deratizer s kontroverzní text titulní písní, která má podle některých lidí rasistický nádech. Skladba s refrénem "Politici dělaj z každýho vola/ na ulici kradou cikáni kola/ už by to vyřešit měl/ nějakej deratizer" zkoumala policie, zda nejde o trestný čin. Nikoho neobvinila.

Také Brichtovo album z roku 2013 Údolí sviní se výrazně vyjadřuje ke společenskému a politickému dění. Brichta je jako příznivec předsedy hnutí Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury.

V KLIMATICKÉM BOJI ZATÍM VÍTĚZÍ KLDR a chudák Gréta o tom neví           September 26.

V zemi nejezdí skoro žádná auta. Také zde nelétají prakticky žádná letadla. Pole se orají ekologicky ručně s párem volů, úroda se sbírá také ručně. Všichni jezdí pěkně na kole nebo chodí pěšky. Zatímco západ si hraje na hodinu “pro Zemi” bez elektřiny jednou za rok, Severní Korea nesvítí celý rok.

Rovněž již tam porazili zelenými nenáviděný kapitalismus, jakožto nepřítele klimatu. Vytvořili beztřídní společnost, kde jsou si téměř všichni rovni. Rovněž mají vyřešenu nezaměstnanost.

O zákonech, které jsou dobré pro lidi, se tam nemusí složitě přesvědčovat společnost. Moudrý vůdce vše zařídí a hned se jedná. Lidé tam mají zakázáno cestovat, to snad kdyby chtěl někdo přeci jen kazit klima.

Nejsou tam také žádní extrémisté a pravicoví radikálové, kteří by zpochybňovali vůli moudrých elit z města. Je tam mnoho etno-bio-eko festivalů s původními tradicemi, které jsou stále živé, setkávání v parku, společné oslavy, prostě takové “zažít Pchjongjang”.

Jediný problém nastává, že na udržení tohoto klimatického ráje, je třeba mít milionovou armádu a totální diktaturu, aby snad lidi nenapadlo, žít zase podle svého a nezodpovědně. Ale to naši zelenisté vědí a k tomu směřují.                                                                   Autor: Miroslav Jahoda

Zažili jsem svobodu:                                                                                              September 24.

Není to tak dávno. Výhry, prohry a hodnoty. Z jedné totality do druhé. Co se dělo mezi tím? Zastavme likvidaci naší země. Vraťme lidem, co jim náleží. FRANTIŠEK MATĚJKA vzpomíná na dobu nedávno minulou, která sice zdaleka nebyla bez chyby, avšak byla oproti dnešku (a především zítřku) mnohem optimističtější a svobodnější

Zažil jsem dobu, kdy auta měla pořádné motory. Policajt se na vás usmál, když jste na chopperu neměli helmu. Cigáro jste si, věřte nevěřte, zapálili v hospodě. Holky a kluci věděli, co a proč mají dole a neměli v tom bordel.
Zažil jsem dobu, kdy byly jen dva druhy záchodů. Každý věděl, který si má vybrat a ani vteřinu o tom nepochyboval. Holky věděly, že jsou holky. A dokázaly toho pořádně využít. V soutěži krásy se soutěžilo o krásu. Nerozhodovala barva pleti, nějaký handicap nebo tíživý sociální původ. Nikdo neřešil, jestli jsou ty holky ekologicky uvědomělé a sají papírovým brčkem. Prostě šlo o krásu. Krásu těla. No a kluci věděli, že jsou kluci. Když si dali po tlamě kvůli holce, nikdo z nich si nešel s brekem stěžovat, že prohrál a rozlili mu sojové latté. V soutěžích pro kluky vyhrál ten nejrychlejší, nejchytřejší a nejsilnější. Nikdo neřešil, jestli soupeř nemá náhodou z minulosti nějakou společensky závadnou fotku. Kdo prohrál, ten prostě věděl, že prohrál. Nic jako výhra pro všechny nebylo. Výhra jednoho i prohra druhého byly uchopitelné hodnoty a skvěle motivující do života.
Fridays for Future? Zažil jsem dobu, kdy ochrana přírody znamenala zvednout zadek po práci nebo po škole a jít do přírody něco dělat. Ne vykašlat se na školu nebo práci a jít řvát do ulic na jiné, kteří ten mejdan ze svých daní platí. Záškoláctví bylo na dvojku z mravů a áčko v práci na vyhazov. Učitelé učili a nemuseli vyplňovat milion papírů. Když děti ve škole šikanovaly spolužáky a měly průšvih, rodiče jim doma přidali a nechodili do školy řvát na učitele. A když někdo neměl na to, aby školu dal? Nedostal pečovatelku. Šel na zvláštní, kde mohl alespoň někdy vyhrát mezi sobě rovnými. Když někdo dotáhl studia až do konce, měl získaný vysokoškolský titul váhu a respekt ve společnosti. Lidé se vybírali podle toho, jestli něco umí, nikoliv podle papíru, razítka, názorů na klima, obsahu klimaticky akceptovatelné stravy, postoje k plastu, k šestapadesáti pohlavím nebo anomálním menšinám, ovládajícím většinu.
Zažil jsem dobu, kdy veřejné domy nebyly z veřejných dotací desetkrát předražená místa pro alternativní kulturu, kam nikdo nechodil. Kde si pár umělců mohlo za cizí peníze hrát na elity a morální kompasy. Byla to místa, kde převážně ženy nabízely služby převážně mužům. Tak jako tisíce let před tím. Jenže pak chtěl někdo předělat lidi. Bůh ví, jestli měl vůbec na něco jiného než kecat cizím lidem do jejich životů, zatímco ten jeho nudný nestál za nic. Státu a společnosti nakonec škodí stále větší bordel v politice, ne bordel mimo ni.
Zažil jsem dobu, ve které když vás někdo podvedl, vyřídili jste si to. Když to bylo větší, nebyly žádné drahé programy ve věznicích, které plní ve skutečnosti funkci magnetu na návrat do basy. Basa byla basa a jen bláznovi by nevadilo, kdyby se tam vrátil. Dnes pachatele omlouvají nedostatkem péče společnosti o ně, zatímco v obětech vyvolávají pocit společenské viny.
Zažil jsem dobu, kdy k rychlým a silným autům a motorkám na závodních okruzích patřily krásné ženy okolo. Kdy děti chodily rodičům do hospody pro pivo a do trafiky pro cigára a nikdo se tomu nedivil. Kdy na dětském táboře byly děti špinavé, hygiena nebyla zrovna ze žurnálu, ale děti byly šťastné. Kdy lidi říkali to, co si mysleli. Na plnou hubu a bez obav, že je za tu upřímnost bude někdo řešit. Nebáli se o práci pro své názory, a když chtěli začít něco podnikat, vyrábět nebo nabízet služby, nebylo milion papírů a úřadů, které by jim to už předem znechutily.
Zažil jsem devadesátá léta minulého století. Dobu, kdy vznikla samostatná republika. Odešli jsme z východního bloku a nebyli v EU. Byla to nádherná doba. Jsem rád, že jsem ji mohl zažít. Zažil jsem svobodu a chci, aby ji mohly ještě ochutnat i moje děti.
Zpomalme její krádež, zastavme její likvidaci. A když to časem jen trochu půjde, vraťme lidem jejich ukradenou svobodu zpět.

GALERIE

Na zahájení Dvořákovy Prahy přijede slavný pianista Pogorelich.                August 28.
Festival Dvořákova Praha chystá i letos přehlídku světových hvězd klasické hudby. Bude mezi nimi Izraelská filharmonie s dirigentem Zubinem Mehtou a řada dalších. Před zahájením festival hlásí sedmdesátiprocentní obsazenost sálů. Vyprodány jsou například komorní večery v Anežském klášteře, koncert České filharmonie se Semjonem Byčkovem 13. září, vystoupení Izraelské filharmonie se Zubinem Mehtou nebo Essenských filharmoniků s Tomášem Netopilem.
K nejočekávanějším hvězdám letošního ročníku patří chorvatský pianista Ivo Pogorelich, jenž je kromě svého umění pověstný i odříkáním koncertů. Podle programového ředitele Jana Simona však zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se měl naplnit obávaný scénář. Pogorelich nicméně má své specifické požadavky. „Je například zvyklý cvičit za zavřenými dveřmi sálu téměř do začátku koncertu, takže je pak nutné publikum usadit co nejrychleji,“ vysvětluje Simon. Koncert Izraelské filharmonie budou zase doprovázet zvýšená bezpečnostní opatření, podle organizátorů by však neměla diváky nijak omezit.
Tahákem letošního ročníku je uvedení Dvořákovy méně známé opery Král a uhlíř, a to v podobě, kterou z našich současníků nikdo neslyšel. Dvořák totiž své hudebně obtížné dílo, jež při zkouškách narazilo na limity tehdejšího souboru Prozatímního divadla, napsal na stejný text zcela znovu. Zatímco druhá verze se i později uváděla či nahrávala, první  nasadilo v sezoně 1929/1930 Národní divadlo, ale od té doby už nezazněla.
Festival chystá i různé doprovodné akce, jako je Rodinný den nebo výlet do Plzně po zdejších Dvořákových stopách.

GALERIE

July 22.

Zajimavé a humorné reklamy pivovaru Bernard z Humpolce

Další revoluce v Rusku! Rusko chce vyhlásit pivo za nealkoholický nápoj !
Ruské ministerstvo průmyslu a obchodu přišlo s revolučním nápadem vyhlásit pivo za nealkoholický nápoj. Pivovary přijaly zprávu s nadšením, v poslaneckých kruzích podle agentury TASS plán vyvolal šok. Jeden z poslanců chce ministerstvo zažalovat. Informovala o tom agentura RBK s odkazem na text rozvojové obchodní strategie pro příštích šest let. Občasné vládní ozdravné programy hraničící s prohibicí zůstávají bez výsledku. Úřady manévrují s cenovou regulací, snižování cen ale epidemii alkoholismu jen zhoršuje. Ministerští úředníci si od svého návrhu slibují oživení trhu, který je v Rusku v krizi mimo jiné i v důsledku západních sankcí. Pivovary tvrdí, že dosavadní právní úprava regulující prodej alkoholu, údajně jedna z nejtvrdších na světě, je vůči pivu diskriminační. Výrobci vodky, naopak pro změnu nevidí důvod.
Za bezzásadovou a cynickou provokaci označil plán bývalý ruský hlavní hygienik, poslanec Státní dumy Gennadij Oniščenko. „To teď budeme pivo prodávat ve školách a předepisovat kojícím matkám, abychom zvýšili laktaci?“ komentoval ironicky v rozhovoru s novináři ministerský záměr.
Podle nezávislých expertů nespadl návrh ministerstva obchodu z nebe, protože pivo bylo v Rusku na seznam alkoholických nápojů zařazeno až v roce 2011. Do té doby prodej nepodléhal omezením, takže postupně se tento nápoj dostal na první místo v seznamu příčin alkoholismu.
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/rusko-pivo-legislativa- alkohol.A190721_081153_zahranicni_linv

GALERIE

Festival Nultý bod v Praze nezná hranice (No. 1)                                                   July 21.

Včera v Divadle v Celetné skončil osmý ročník mezinárodního festivalu Nultý bod. Festivalu, jenž již po jedenácté prezentoval projekty, které překračují hranice žánrů a druhů divadla. Festival, jenž během šesti dnů uvedl sedm tanečních, pohybových, novocirkusových a také loutkových představeních zahájila avantgardní montrealská baletka Dana Michael. Je ve světě velmi úspěšná a tento festival zahájila svým působivým a nečekaným pohledem na osvobození těla. Ve svých tanečních skečích Michel zkoumá hranice své sexuality a sexuálních návyků. Její performance potvrzují originalitu a humor výrazné umělkyně oceněné v roce 2017 Stříbrným lvem na Biennale v Benátkách. Podle kritiků, ale v Cechách, její vystoupení znělo to však o dost slibněji, než co diváci mohli skutečně zhlédnout. Michel, po celé představení působila jako psychicky labilní osoba. Nikdy netušíte, z které strany se u vás objeví, kde si vás najde. Přitom divák není středem jejího zájmu, vždy se o něho jen tak mimochodem otře svou pozorností, aby se opět vrátila do svého podivínského světa. Cíli český divák není zrovna "ready" pro tanečni avangardu. Vzpomínám si na dávné vystoupení “Alvin Alley dance group”z New Yorku, které podle americké kritiky bylo fenomenální a avantgardní a já prostý český člověk z Toronta si cenil daleko více vystoupení, dnes již neexistující taneční skupiny z Quebecu “La la la Human Steps”, pro mne, s daleko srozumitelnějším provedením.                    Lado

GALERIE

Rusalka – Festival Glyndebourne 2019                     (Foto Tristram Kenton)                                              July 19.

Inscenace Dvořákovy opery Rusalka, vytvořená v roce 2009 pro Glyndebourne, se vrátila po deseti letech na jeviště tohoto festivalu. Její autorka Melly Still má s pohádkovými, tématy bohaté zkušenosti. Rusalka v Glyndebourne byla od začátku památná. Londýnské filharmoniky roku 2009 dirigoval Jiří Bělohlávek a tehdejší kritika nešetřila chválou pro jeho porozumění hudbě a detailní práci s orchestrem. Díky nastudování i scénickému provedení se hovořilo o nezapomenutelné inscenaci s Anou María Martínez v titulní roli. Melly Still uchopila koncept příběhu s psychologickým vhledem i filozofickým přemítáním nad otázkami, jako je odtržení se od vlastní přirozenosti, skutečná láska a posedlost, sexualita, hořkost zlomeného srdce a odpuštění. Na inscenaci zaujme využití přiznané divadelnosti, užití černého divadla s pomocí „černých bytostí“ ze světa pod vodou, řeší technické provedení řady divadelní efektů a dává tak prostor samotnému divákovi pro dokreslení obrazu vlastní fantazií. Rusalka a její sestry jsou bytostmi rostoucími z vodních řas, vznášející se nad jevištěm v „nitru jezera“ s dokonalou iluzí beztížné vodní reality. Libreto Jaroslava Kvapila je jedním z nejobtížnějších českých libret pro scénické zpracování, na druhou stranu obsahuje množství inspirace vším, co takové drama k úspěchu potřebuje. Lesní žínky v prvním aktu jsou zpodobněny jako zpěvačky karaoke, jež do hudby třesou svými ňadry, ale raději než smyslnost budí spíše strach. Není divu, že Rusalka chce ze své každodenní reality utéct, a jedinou možnost nabídne Ježibaba: cestu mlčení bez možnosti jediného slova. Rusalka se dostane do náručí svého Prince bez zakrývání svých erotických tužeb. Svatební hostina na zámku s množstvím lidí má sice snovou náladu, ale raději než radostné oslavy má charakter noční můry, v níž se nelze dovolat pomoci, zejména dostaví-li se na scénu Cizí kněžna. Moment, kdy do svatební scény přichází Vodník, jehož vidí pouze Rusalka, budí obzvláště působivý dojem. Osamocená Rusalka hovoří se svým otcem, oba osvětlení proudem světla, zatímco v zatemněném pozadí pokračuje slavnost, nechávající postavy v dialogu bez povšimnutí. Druhé dějství též nechá zaperlit komickému výstupu Hajného s Kuchtíkem a uvolní tak napjatou atmosféru dramatu mezi zámkem a jezerem. Jejich další výstup je v posledním dějství, kdy se obě postavy v lese nechají svést lesními žínkami a jako očarovaní se potácejí z lesa zpět na zámek. Závěrečný duet Prince a Rusalky vyzněl intimně a delikátně. Slyšet hudební nastudování Londýnské filharmonie (London Philharmonic Orchestra) byl požitek sám pro sebe. Prostorem se výrazně nesl hudební motiv v harfě, partie dechových nástrojů zněly pevně, plné sytých barev. Přirozená a do děje bezchybně zapadající tempa i plasticky vymodelované fráze prozrazovaly, že dirigent Robin Ticciati diriguje orchestr s velkým porozuměním pro styl hudby konce 19. století a smyslem pro detail i celek dramaticko-hudební stavby operního díla. Závěrem vám mohu připomenout, že torontské představení Rusalky bude v probíhat od 12 do 26. října ve Four Seasons Centre fór thé Performing Arts.

Klarinet je letos "in". Pražské klarinetové dny na začátku prázdnin       July 1.

foto: Pražské klarinetové dny

V prvním červencovém týdnu se po osmé uskuteční Pražské klarinetové dny. Na festivalu se budou potkávat od 1. do 7. července mladí hudebníci z domova i ze světa. Projekt se opět otevírá i širší veřejnosti formou koncertů uspořádaných v prostorách na Malé Straně. „Publikum se může těšit na rozmanitou dramaturgii – od moderních skladeb, přes historickou hudbu, zahranou na unikátní dobové nástroje, až po mozartovskou klasiku,“ zve na Pražské klarinetové dny pořadatel, klarinetista a pedagog HAMU Irvin Venyš.

My uvitáme jednu z nejlepších skupin Clarinet Factory  ve středu 10. července na Masaryktownu.

GALERIE

O našem kamarádovi:  František Jirásek - fotograf akcí a hvězd     

Fotografové na koncertech a vůbec společenských akcích bývají téměř neviditelní. Všichni je vidí, ale nikdo je pořádně nevnímá. Prostě patří ke koloritu showbyznysu. Pak vidíme výsledky jejich práce v novinách a různých časopisech. Ti skutečně dobří ale současně zaznamenávají nezapomenutelnou atmosféru konkrétních akcí. Od seriózních po bulvár. Počínaje paparazzi, přes tzv. novinářské či reportážní, sportovní, válečné, politické, až po umělecké. Někteří pak mají svá muzea či jejich fotky jsou v galeriích, třeba světový fotožurnalista Henry Bresson, nebo naši Josef Sudek, František Drtikol, Jan Saudek, i další. Měl jsem v životě štěstí, že jsem se potkal s některými mistry „těžkého umění fotografie“ Pavlem Diasem, Miroslavem Huckem, Mirkem Zajícem, především z „líhně Mladého světa“....

http://zabava-artes.cz/cs/kategorie/frantisek-jirasek-fotograf-akci-a-hvezd-5XOA1x.aspx

Svůj narozeninový koncert uvedla                                                          June 24.

Helena Vondráčková v Hudebním divadle v Karlíně.

V pátek 21. června v Hudebním divadle v Karlíně  se konal „narozeninový koncert“ Heleny Vondráčkové, který je součástí letošního turné Helena Dlouhá noc Live. Hlavní hvězdu doprovodí Charlie Band, jako vzácní hosté vystoupí - 4 Tenoři a Tap Academy Prague a jiní. Helena Vondráčková, zacala profesionalne zpivat v roce 1964, patří dodnes k velmi populárním interpretkám. Náš kamarád Frantisek Jirásek nám zaslal nadherné fotky z vystoupení. Dik, Fando a my se ke gratulantum připojujeme.

Fotky Fanda Jirasek

„Nám mladým prostě fandil.“                                                                            June 21.

Kateřina Javůrková je první laureátkou Ceny Jiřího Bělohlávka

Na open air koncertě České filharmonie 19. 6. byla poprvé předána Cena Jiřího Bělohlávka. Ocenění pro mladé umělce do třiceti let získala hornistka Kateřina Javůrková. Během večera jí cenu předala manželka Jiřího Bělohlávka a zároveň členka soutěžní komise Anna Fejérová.

„Když Jiří Bělohlávek odešel a zanechal prázdné místo v našich srdcích, dlouho jsme přemýšleli o tom, jak bychom nejlépe uctili jeho výjimečnou osobnost a mohli si ho pravidelně připomínat. Nakonec jsme se rozhodli pro cenu pro umělce do třiceti let, protože mladé umělce Jiří Bělohlávek vždy nadšeně podporoval a věřil jim. A také jsme se rozhodli, že Cenu Jiřího Bělohlávka budeme vyhlašovat na našem tradičním open air koncertu, který v dalších sezonách věnujeme jeho památce,“ řekl generální ředitel České filharmonie David Mareček.

„Cena Jiřího Bělohlávka je pro mě tou nejvzácnější, jakou jsem mohla dostat,“ řekla Kateřina Javůrková. „Není to cena jako z Pražského jara nebo z Mnichova. Při vší úctě k těmto soutěžím totiž musím říct, že obdržet ocenění nesoucí jméno osobnosti, která byla jednou z nejdůležitějších v mém profesním životě, je pocta, jíž si obrovsky vážím. Pan dirigent Bělohlávek mě provázel od mých sedmnácti let, kdy jsem začínala v jeho Pražské komorní filharmonii, a spontánně jsem ho později následovala právě do České filharmonie. Vždy, když dirigoval on, jsem se pod ním – i přes svou věčnou nervozitu – cítila v bezpečí, vždy jsem viděla, že si přeje, aby se mi to povedlo, a odměnou mi pak byl jeho úsměv. To není u dirigentů samozřejmostí, ale pro mě je to velmi důležité. Nám mladým prostě fandil. A myslím, že můžu mluvit za nás všechny, když řeknu, že na sobě pracujeme dál, abychom mu stále dělali radost. I tam nahoru.“

https://www.casopisharmonie.cz/aktuality/nam-mladym-proste-fandil-katerina-javurkova-je-prvni-laureatkou-ceny-jiriho-belohlavka.html

Hurníkova premiéra s Pražským komorním orchestrem                                    June18.

Na programu úterního koncertu Pražského komorního orchestru (PKO) v pražském Rudolfinu je i světová premiéra nové skladby Lukáše Hurníka The Walls of Prague (Pražské zdi). Ta koncert zahájí. Sopránové sólo v ní zazpívá Barbora Řeřichová.

Pražský komorní orchestr tentokrát hraje s dirigentem a je jím Jiří Rožeň, který po studiu na Pražské konzervatoři a v rakouském Salcburku dosáhl již četných úspěchů při spolupráci s Českou filharmonií, PKF-Prague Philharmonia, rozhlasovými symfoniky (SOČR) i orchestry v zahraničí.

Hlavní hvězdou večera bude violoncellista Jiří Bárta, jenž přednese Koncert pro violoncello a orchestr Francouze Camille Saint-Saënse. Během koncertu PKO zazní i Symfonie č.1 D dur od Franze Schuberta.

Koncert začne v 19.30 hodin ve Dvořákově síni. Pražský komorní orchestr se v tomto měsíci představí ještě v Rudolfinu 24. června při operním recitálu slovenského pěvce Štefana Kocána.

https://www.novinky.cz/kultura/507988-hurnikova-premiera-s-prazskym-komornim-orchestrem.html

Cellista Jiří Bárta zahraje na koncertu PKO.

GALERIE

V chrámu klasiky zazněly hity muzikálů.                                                              June14.
V pražském Obecním době, svatostánku klasické hudby, zazněly populární melodie z českých filmů a muzikálů. Koncert nazvaný Zlatá šedesátá se uskutečnil 13. listopadu a představil se na něm Český národní symfonický orchestr, The Loop Jazz Orchestra a zpěváci včetně Evy Burešové či Václava Noida Bárty.
„Jde o mimořádný koncert, kterým chceme oslavit českou hudební klasiku jako Starci na chmelu, Kdyby tisíc klarinetů nebo Limonádový Joe,“ řekl Jan Hasenöhrl, ředitel ČNSO a trumpetista, který také během večera sólově zahral.
Vedle hitů ze šedesátých let zazněly melodie z muzikálu Divotvorný hrnec, jejž v tehdejším Československu otextovali Voskovec a Werich a začali velkou éru hudebního divadla. Tu uzavřela v první polovině 70. let brněnská Balada pro banditu, jejíž písně během koncertu zazpívají sólisté hudebních divadel. Zvláštní pozornosti se dostalo melodiím z divadla Semafor, které letos slaví šedesát let od svého založení.
Pod vedením dirigenta a klavíristy Víta Pospíšila vystoupili Eva Burešová, Hana Holišová, 4 Tenoři, tedy Marian Vojtko, Pavel Vítek, Jan Kříž a Michal Bragagnolo, dále Lucia Šoralová, Václav Noid Bárta, Marie Křížová, Roman Tomeš nebo Ondřej Izdný. Zvláštní host byla Eva Pilarová a také Josef Zíma, který se naprosto skvostně uvedl v letošní poctě Semaforu v rámci cen Anděl.
V programu zazní skladby Den je krásný, Whisky, to je moje gusto, Klokočí, Zabili, zabili, Dotýkat se hvězd, Tak abyste to věděla a mnohé jiné, které zcela zlidověly.

Autor: vah
Zdroj: https://www.idnes.cz/kultura/hudba/zlata-sedesata-koncert-obecni-dum-muzikaly-hudebni-divadlo.A190612_110951_hudba_vha

Klikněte 2x na šipku na obrázku a video se spusti

Velmi úspěšný film “Bohemian Rapsody"                      June 4.

z nějakého důvodu opomenul jeden z dalších velikých úspěchů Freddie Merkuryho a zajímavou episodu z jeho života... Freddie Merkury si jen tak sedl k pianu v hotelu Ritz v Barceloně a začal improvizovat; zpívá ve fistuli, co by jako měla být “její” část... To byl začátek v roce 1987 Freddie Mercury kdy potkal španělskou sopranistku Montserrat Caballé. Toto setkání vedlo k legendární hudební partnerství, které přineslo to nejlepší z klasické a současné hudby světa společně v kultovní hymně Barcelona, napsanou pro olympijské hry v roce 1992 v Barceloně, Freddie se bohužel olympijské premiéry nedožil. Freddie Mercury se stal velký obdivovatel Caballé, když ji viděl a slyšel poprvé ve Verdiho Maškarním plese v londýnské Královské opeře v roce 1983. Na veřejnosti jeho oblíbená zpěvačka byla "Montsy," zvláštním způsobem vyslovoval si Caballé křestní jméno. Freddie zaslal prostřednictvím své agentury mnoho žádostí na eventuelní spolupráci s operní hvězdou, setkání a společném vystoupení. Později v rozhovoru s novináři Montserrat Caballé prohlásila: "Když si sednul k pianu a improvizoval, tak jsem si uvědomila, že Freddie je vynikající umělec a hudebník". Udělal na ni tak velmi dobrý dojem, že souhlasila, že s ním znovu sejde ve svém domě v Londýně a nahráji demo. Na pracovní schůzce v Londýně pracovali od rána až do 6 hodin nahráli demo Barcelona. Zázrak, Mercury později prohlásil, že přes obavy zda jejich různé hlasy a registry "by mohly jít společně,"... a nakonec to nebylo vůbec v obtížné. Netřeba říkat, že starosta a Mezinárodní olympijský výbor byli ohromeni výsledkem.                                                                                      LF


Pocta těreminu se světovou premiérou SVATAVA  BARANČICOVÁ.  foto Zdeněk Chrapek        May 31.

Do Prahy přicestovala Carolina Eyck, přední interpretka hry na těremin, umělkyně německo-srbského původu, autorka první metodiky hry na tento nástroj. Na festivalový koncert Pocta těreminu (24. 5. 2019) jsem se proto vydala se zvědavostí, jakým repertoárem Carolina svůj večer naplní.

Záhy se ukázalo, že Pocta těreminu je spíše podivnou dramaturgickou směsí skladeb a interpretů bez těreminu, až na dvě skladby, kde se tato interpretka objevila. Slyšeli jsme kvarteto, sólový klavír, ansámbl s těreminem a s dirigentem, skladby od Haydna přes Martinů k novince Jakuba Rataje… Docela kostrbatá jízda.

Zahajovalo se Haydnovým Smyčcovým kvartetem G dur op. 17, se zajímavým disonantním menuetem, krásně zpěvným a přesným Adagiem, kde sólové nástroje promlouvají téměř operní řečí, melodie formulované jako recitativy, které nám naléhavě něco sdělují, vyprávějí příběh.

Skok do progresivního stylu Třetího smyčcového kvartetu, H 183 Bohuslava Martinů s převážně disonantními hlasy, z nichž se jen občas vyloupne ztišující harmonie, byl sice po Haydnovi brutální, ale vyvážila to přesvědčivost a dokonalé nastudování skvělého Bennewitzova kvarteta. Jejich technická vyspělost, promyšlený výraz, absolutní souhra i v nejmenších rytmických detailech a v rychlosti, je obdivuhodná. Předvedli výkon hodný světových festivalů. 

Více se dozvíte na: https://operaplus.cz/pocta-tereminu-se-svetovou-premierou/

Španělský orchestr je objevem Pražského jara  Vladimír Říha, Právo                          May 30.
Festival Pražské jaro pokračuje v objevování dosud neznámých orchestrů a umělců. Čtvrteční večer v zaplněné Dvořákově síni Rudolfina byl převážně španělský. Poprvé se u nás představil komorní soubor Orquestra de Cadaques ze středozemního přímořského městečka Cadaques, kde často pobývali malíři Picasso a Dalí.
Soubor existuje od roku 1988 a v současnosti ho vede dirigent Jaime Martín, bývalý flétnista orchestru. Do Prahy přivezl i španělskou sólistku, houslistku Leticii Morenovou, která kdysi v začátcích byla i vítězkou našeho Concertina Praga. Překvapila nejen odvážným rudým kostýmemi, ale zejména přednesem Čtyř ročních dob Argentince Astora Piazzolly (úprava pro housle je od Leonida Desjatnikova). S Vivaldiho slavným dílem nemá skladba nic společného a původně byla psána pro bandoneon.
Až na nejistý začátek se sólistka zcela v tomto téměř crossoverovém díle našla a v rytmických i melodických partiích zaujala publikum, které si nakonec vyžádalo přídavek. Tím byla další Piazzollova skladba, Oblivion.
Orchestr si ve zbývajícím zcela španělském programu (díla Isaaka Albeníze, Manuela de Fally a u nás neznámého klasicisty Juana de Arriagy) doslova vyhrával s mnoha rytmickými a tanečními momenty, pro španělskou hudbu tak typickými. Posluchače rozvášnil, takže si vynutili další přídavky (část Čarodějné lásky de Fally a melodie ze zarzuel).

Fotky od Zdenka Chrapky,

Theremin je vlastně první elektronický hudební nástroj,            May 24.

který vynalezl v roce 1920 Lev Sergejevič Těrmen, známý též jako Léon Theremin. Je to také první a jediný hudební nástroj, na který se hraje, aniž by se ho hráč dotýkal. Theremin je dřevěná skříňka s elektronikou a dvěma anténami, je ovládán pouze pohybem paží, dlaní a prstů. Hra na theremin je proto výjimečně náročná. Vzdálenost ruky od příslušné antény ovlivňuje vlastnost zvuku. Pravá ruka ovládá výšku tónu (frekvenci), levá jeho sílu (amplitudu). Zvuková barva thereminu je podobná zvuku smyčcových nástrojů , hře na pilu nebo lidskému hlasu. U prvních nástrojů byla zvuková barva neměnná, u novějších nástrojů ji lze regulovat. Zvukový projev thereminu je velmi charakteristický, je pro něj typické glissando a vibráto. Kromě občasného využití ve vážné hudbě se theremin objevuje především ve filmové hudbě, zvláště oblíbené bylo jeho používání v polovině 20. století v hudbě k westernům a fantastickým filmům. Velkým přívržencem thereminu byl Bohuslav Martinů, který napsal pro theremin několik skladeb. Jeho fantazie Motýli a rajky pro theremin, hoboj, smyčcové kvarteto a klavír také zazní na koncertě letošního Pražského jara. Theremin rozezvučí jedna z nejlepších, Carolina Eycková z Německa. „Martinů byl jedním z prvních skladatelů, kteří pro theremin komponovali. Jeho Fantazie poprvé zazněla roku 1945 a je opravdu velmi dobře napsaná,“ říká interpretka, která v Praze vystupuje již po několikáté. K nejznámějším hráčům patří také Clara Rockmore, Lýdia Kavina, Pamelia Kurstin a Konstantin Kovalsky. Theremin se také objevil např. v nahrávkách skupin Led Zeppelin (skladba „Whole Lotta Love“), Riverside, Plastic People of thé Universe či u Toma Waitse nebo Jean-Michel Jarre. Na svých koncertech ho používá kytarista a zpěvak Joe Bonamassa. Theremin inspiroval též americkou skupinu Beach Boys, která si pro svou skladbu Good Vibrations z roku 1966 nechala postavit snáze ovladatelný nástroj s podobným charakterem zvuku Tannerin.  V současnosti vyrábí thereminy americká firma Moog. Její Etherwave a stojí už od $200 a je možno si ho postavit ze stavebnice                                                                                                            Lado

GALERIE

Dvě světové premiéry na Pražském jaru                                                              May 21.
Hudební festival Pražské jaro se v pondělí přehoupl do druhého týdne. V programu se objevily i dvě světové premiéry, které byly napsány prave pro letosní Pražské jaro.

V pondělí to byl koncert harfistky Kateřiny Englichové a Ensemblu 18+ v Národním technickém muzeu. V přízemí hlavního sálu mezi starými auty a lokomotivami vyslechli posluchači především skladby autorů klasicismu a impresionismu. Sólistka Kateřina Englichová přednesla díla Händela, Haydna a Debussyho.
Nejvíce očekávaná ale byla závěrečná skladba Harfenianna. Byla to premiéra díla Ondřeje Kukala, jenž ji zkomponoval pro Kateřinu a sám ji také dirigoval. Téměř dvacetiminutové dílo je posluchačsky velice přístupné, melodicky užívá současných tanců a zejména v závěru poněkud připomíná podobná díla Argentince Astora Piazzolly. Englichová, která na vzniku také spolupracovala, v něm technicky i výrazově předvádí harfu jako současný moderní nástroj.
Další premiéra byla při nedělním koncertu PKF-Prague Philharmonia ve vyprodaném sále pražského Rudolfina na koncertu Debut Pražského jara. Debutantem byl mladý britský dirigent Ben Glassberg, který především ukázal svuj přístup k prezentaci děl Mozarta i moderní klasicke hudby, ve skladbě našeho skladatele Šimona Vosečka nazvaná Hypnos, jež vychází z jeho opery Hybris.    .

                                                                                                                                                             Fotky od Zdenka Chrapky

GALERIE

Lehněte si na deku, poslouchejte klasiku!                                                                                           May 16.

Renesanční zámek v Litomyšli se každoročně stává amfiteátrem. Proporce unikátního prostoru jsou až nápadně podobné Rudolfinu, litomyšlské zámecké nádvoří má také výbornou akustiku, ale s podstatnou výjimkou je, že operu hrají přímo pod širým nebem. Zámek hostí největší “open air” festival klasické hudby v Česku. Program letošního, čili 61. ročníku Národního festivalu Smetanova Litomyšl se může pochlubit tím nejlepším, co v Čechách zemi uslyšíte. Se svými inscenacemi pravidelně přijíždějí všechna národní divadla, filharmonie, špičkové symfonické orchestry, komorní ansámbly i sólisté. Od nás, tedy z Kanady na festival míří hra Charlotte.

Lehněte si na deku, poslouchejte klasiku! Srdečná rodinná atmosféra v Litomyšli vás přivítá s otevřenou náručí. Ať už jste milovníkem klasické hudby, nebo rodina s dětmi, která vyrazila na výlet. V parku těsně přiléhajícím hlavními dějišti festivalu již potřetí vyroste zdarma přístupná doprovodná scéna Festivalové zahrady. Vystoupí v nich mimo jiné Pavel Šporcl a také balet Národního divadla. Velmi výraznou se na poli výtvarného umění stala i sesterská Smetanova výtvarná Litomyšl. Kvalitou svých výstav v galeriích i instalacemi ve veřejném prostoru učiní spolu s hudebním festivalem na tři týdny Litomyšl středobodem českého kulturního dění a tak pokud budete v Česku, udělejte si piknik, malebné prostředí Klášterních zahrad láká k posezení na trávníku. Piknikové košíky si budete moci objednat přímo na místě...

Tak, že v Litomyšli po tři týdny trvání festivalu budou všude jenom “lahůdky.                                                                                                                                     Lado

Má vlast od sousedů                                                                                                              May 4.

Pražské jaro zahájí pokračovatelé orchestru pražských Němců. Pro Jakuba Hrůšu je Má vlast ne snad denním chlebem, ale rozhodně kompozicí mnohokrát vyzkoušenou na domácích i mezinárodních pódiích. Překrásné historické město Bamberk v Bavorsku hostí jeden z nejlepších evropských orchestrů.Jeden z nejúspěšnějších českých dirigentů Jakub Hrůša přijal roku 2016 šéfdirigentské místo právě u Bamberských symfoniků. Teď Jakub Hrůša s Bamberskými přijíždí zahájit 74. ročník festivalu Pražské jaro.
Bamberští symfonici hráli Mou vlast s Jakubem Hrůšou před čtyřmi lety na zámku Herrenchiemsee. Má vlast, zásadní dílo české hudební kultury, jež tradičně zahajuje Pražské jaro, se jako celek pomalu dostává do mezinárodního repertoáru − naposledy tomu výrazně pomohl dirigent Daniel Barenboim, který Smetanův cyklus provedl s Berlínskými a Vídeňskými filharmoniky, a to nejen v jejich sídelních městech. Nejčastěji však Mou vlast hrál s orchestrem PKF − Prague Philharmonia a také s Českou filharmonií, kde je nyní hlavním hostujícím dirigentem. “Hrůša inspiruje svůj orchestr k barvité zvučnosti, živým rytmům a řízné artikulaci. Hudba je naplněna hlubokým pocitem vznešenosti a síly," píše se v jedné z kritik.Ve dnech 12. a 13. května ve Smetanově síni Obecního domu přidá i genius loci města na Vltavě a vědomí mimořádné příležitosti, při níž Má vlast pod Hrůšovýma rukama a v podání "českého" bavorského orchestru zazní.

autor: Dita Hradecká | 2. 5. 2019  Foto: Pavel Hejnz

https://magazin.aktualne.cz/kultura/klasicka-hudba/bambersti-symfonici-hrusa-prazske-jaro/r~f9e594aa6ced11e9a305ac1f6b220ee8/

Francouzský prezident Emmanuel Macron, který se ani slovem nezmínil o útocích na Baziliku sv. Denise a Kostel sv. Sulpicia, se obratem dostavil k Notre-Dame a prohlásil:

 "Notre Dame je naše historie, naše literatura, naše kultura." Náboženský význam katedrály však úplně opomněl. Hned následující večer se zapřísáhl, že Katedrála Notre Dame bude během pěti let obnovena. Bylo to velmi odvážné prohlášení. Mnoho komentátorů vidělo v jeho slovech zoufalou snahu si znovu získat důvěru francouzského lidu po pěti měsících demonstrací, nepokojů a ničení, které byly důsledkem jeho neefektivní reakce na "povstání Žlutých vest". 


From Vatican News:

Stavební technik katedrály Notre Dame o příčině požáru                                 April 29.

Bývalý generální inspektor historických památek Beniamin Mouton, který v roce 2010 dohlížel na zavádění protipožárních systémů v pařížské katedrále, řekl ve francouzské zpravodajské televizi LCI v den požáru, který v přímém přenosu komentoval: „Vůbec to nechápu. Rozšíření požáru je extrémně kuriózní. Dubové dřevo, z něhož byl vybudován strop, bylo maximálně tvrdé, běžným ohněm se nemohlo vznítit. V roce 2010 jsme vyměnily veškeré elektrické vedení podle nejnovějších standardů. Neexistuje tedy žádná možnost zkratu jakožto příčiny požáru. Navíc byl v katedrále instalován protipožární systém a ve dne v noci tam jsou přítomny dvě osoby, které monitorují situaci a dohlížejí na chod všech těchto systémů. Jsem zkrátka šokován tím, že došlo k tomuto požáru. Je to nepochopitelné,“ řekl francouzský stavební technik Beniamin Mouton, který bděl nad katedrálou v letech 2000-2013. Pro jeden francouzský časopis věnující se problematice stavebnictví  BatiActu pak ještě dodal: „Během čtyřiceti let jsem nikdy neslyšel o takovémto požáru. Bylo by zapotřebí opravdu velkého množství hořlaviny, aby se požár mohl rozšířit tak, jak jsme to viděli. Dubové dřevo je totiž maximálně ohnivzdorné. V budově celé katedrály existuje jen minimum elektrických přístrojů a z jejího stropu jsme eletrické vedení úplně odstranili v roce 2010,“ říká bývalý francouzský generální inspektor historických památek Beniamin Mouton.

https://www.vaticannews.va/cs/svet/news/2019-04/stavebni-technik-katedraly-notre-dame-o-pricine-pozaru.html?fbclid=IwAR03L59nL2Pc3Ua2AVY1KEvLH0UE3Lghzc_cLKj4yjPdcwoFYgt_9qqrFIA

Sotva hodinu poté, co plameny začaly plápolat nad Notre-Dame - v době, kdy ještě nikdo nemohl znát příčinu požáru - přispěchaly francouzské úřady s vysvětlením, že požár vznikl v důsledku "nehody" a že "žhářství je vyloučeno." Toto prohlášení znělo stejně jako všechna oficiální prohlášení francouzské vlády po útocích ve Francii v posledním desetiletí.

Pokud vznikl požár skutečně v důsledku nehody, je téměř nemožné vysvětlit, jak vznikl. Benjamin Mouton, bývalý hlavní architekt katedrály Notre-Dame, vysvětlil, že pravidla byla mimořádně přísná a že v podkroví nebylo možné umístit žádný elektrický kabel ani spotřebič a ani žádný zdroj tepla. Dodal, že v katedrále byl instalován velmi sofistikovaný poplašný systém. Společnost, která instalovala lešení, nepoužila svařování a na tento typ práce se specializuje. Požár vypukl více než hodinu po odchodu dělníků a nikdo z nich nebyl v chrámu přítomen. Požár se rozšířil tak rychle, že hasiči, kteří k požáru přijeli, byli šokováni. Remi Fromont, hlavní architekt francouzských historických památek, řekl"V místě vzniku požáru nebylo nic, co by mohlo požár způsobit. K spuštění takové katastrofy je nezbytný skutečný energetický náboj." Požár v srdci Paříže zdevastoval mnohem více než jen katedrálu. Oheň zničil podstatnou část toho, co zbylo ze ztracené duše Francie a čeho by Francie mohla dosáhnout, kdyby Francouzi věřili v něco vyššího, než jen ve svou vlastní každodenní existenci.

Někteří komentátoři doufají, že pohled na zničenou katedrálu inspiruje mnoho Francouzů k tomu, aby následovali příklad těch, kteří se před hořící katedrálou modlili. Pařížský arcibiskup Michel Aupetit řekl 17. dubna 2019, dva dny po požáru, že si je jist, že Francii teď čeká "duchovní procitnutí". Jiní komentátoři, kteří nejsou tak optimističtí, vidí v popelu katedrály symbol zkázy křesťanství ve Francii. Historik umění Jean Clair řekl, že vidí ve zkáze Katedrály Notre-Dame další důkaz "nezvratné dekadence" Francie a definitivní kolaps židovsko-křesťanských kořenů Evropy.

Návrh zákona o Notre-Dame identitu neřeší
Návrh zákona francouzské vlády o renovaci požárem poškozené gotické katedrály Notre-Dame v Paříži schválila v minulých dnech příslušná komise francouzského Národního shromáždění. Část opozice včetně poslankyně Constance le Gripové ze strany Republikáni (LR) se do návrhu snažila – avšak bezúspěšně – prosadit slovo „identická“ v souvislosti s obnovou.
Deník Le Figaro upřesnil, že právní úprava zavádí systém daňových úlev pro dárce a zavádí režim, při němž bude možné odchýlit se od pravidel urbanistického plánování a ochrany životního prostředí.

Nashville je "Music City USA"                                                                                                                           April 24.

Kromě New Orleansu se v hudbě prakticky žádné jiné město USA nemůže rovnat Nashville, at už je to rozsáhlým nahrávacím průmyslem nebo živými vystoupeními a také množstvím hudebních klubů a barů.Ty největší představení se můžou konat v Tennessee Performing Arts Center kde se může usadit až 2 500 posluchačů na koncert. Město přitahuje tisíce turistů z USA a z celého světa. Je místem konání největšího festivalu country hudby (CMA Music Festivalu). Muzikální scéna Nashvillu se nejvíce odehrává na "stripu" ulice Brodway, kde je podle mého odhaduje více než 50 barů, restaurací a hospod, ve kterých i v pondělí odpoledne je rušno a hraje živá muzika. Většinou je "country" a rock. V restauracích a hospodách mají nejen neuvěřitelný výběr točeného piva z celého světa ale i výborné jídlo. V jedné hospodě jsem napočítal 64 pip piva a všechny “pivně” fungovaly. Nashville je hlavní město státu Tennessee založené roku 1779 a pokud pojedete z Toronta do New Orleans, je to po cestě krásná 2-3 denní zastávka. Je hlavním střediskem, americké country hudby, hudebních vydavatelství a dopravního průmyslu. Neméně známá je Tennesse whiskey, která se vyrábí nedaleko Nashvillu a je z nejstarší whiskey v USA a prohlídka likérky spojená s ochutnávkou je také výborný nápad. (Fotky jsou z pondělka odpoledne, jak je z nich patrno ve všech hospodách je velmi rušno).

GALERIE

Lane - Car Museum

A když už budete v Nashvillu, nezapomeňte se podívat do Laně auto-muzea, kde uvidíte mimo jiné unikáty také unikátní sbírku Tatrovek a jiných nadhernych  československých automobilů, které už existují jen v jednom nebo dvou exemplářích na světě.

text & foto Lado

„Mozart …a ti druzí“                                                                                       April 23.

opera, v ktorej nudný muzikológ skončí v pekelných plameňoch                                           Lucia Maloveská
Foto: Patrik Borecký, ND

Pražské Národní divadlo uviedlo začiatkom apríla pozoruhodnú inscenáciu Mozart… a ti druzí. Ide pritom o spojenie dvoch kratších opier: jednej s názvom Dopisy, hádanky a příkazy Michaela Nymana a druhej, uvádzanej ako Klasika od Stevena Stuckyho. Pod režijným vedením Alice Nellis tak do repertoáru prvej českej scény pribudla jedinečná pripomienka génia, ktorého život a tvorba sa niekoľkokrát výrazne pretli aj s Prahou a Stavovským divadlom. Pre mňa, pre ktorú je Mozart absolútne srdcovou záležitosťou, skrátka „must seen“ tejto sezóny.

Obe opery boli pritom napísané už dávnejšie: Nyman svoj polhodinu trvajúci kus skomponoval ešte v roku 1991 ako súčasť programu BBC k 200. výročiu Mozartovej smrti, Stuckyho dielo The Classical Style vzniklo v roku 2013. Nikdy predtým nezazneli v jeden večer, ako súčasť jedného operného projektu, tento koncept je úplne novou ideou dramaturga Ondřeja Hučína. Myslím, že sa oba kusy vhodne dopĺňajú...zbytok clanku na linku:

https://dennikn.sk/blog/1448782/mozart-a-ti-druzi-opera-v-ktorej-nudny-muzikolog-skonci-v-pekelnych-plamenoch/?ref=list

Bohuslav Martinů                                                                                                                                              April 10.

je jedním z našich nejvýznamnějších hudebních skladatelů, ale málo kdo ví, že i amatérsky kreslil. Kreslil pro radost a odpočinek do svého deníku, kreslil také do dopisů svým kamarádů a také kreslil si i mezi své skladby. Také nakreslil i několik komiksů ze svého života. Jednou na cesta od jeho milé ho inspirovala k vytvoření komiksu. Tehdy osmadvacetiletý skladatel v obrázkovém příběhu na dvou stránkách vtipně referuje o své nezdařené cestě do Poličky z Kácova na Sázavě od své milenky. Skladatel zaznamenal formou komiksu do svého deníku jeho zážitek, a tak máme “zdokumentovánu” jeho smůlu na nádraží v Kolíně, kde mu ujel rychlík do Svitav. Další vlak jel až večer, ale protože nezastavíl ve Svitavách, Martinu musel vystoupit v České Třebové a nakonec musel kvůli velkému dešti v České Třebové přespat a ráno, aby toho nebylo dost, zaspal a domů se vrátil až druhý den ve čtyři hodiny odpoledne. Zpáteční cesta z Kácova do Poličky se nakonec Bohuslavu Martinů protáhla z původních šesti na neskutečných šestadvacet hodin. To pravé dobrodružství, kvůli kterému Martinů svoji cestu zřejmě zvěčnil do komiksu, přišlo v té chvíli, kdy jediná záchrana byla, dojet do Svitav v dobytčáku i s vepři.

Lado

O nezdařené cestě do Poličky z Kácova na Sázavě od své milenky

Postřehy:

Buena Vista Social Club v Havaně            March 29.

býval havanský klub známý především svými tanečními a hudebními show. V klubu Buena Vista působili ve 30. a 40. letech 20. století prominentní hudebníci a dnes bychom charakterizovali tuto dobu jako období skutečného hudebního života na Kubě, kdy se sice nedalo vydělat muzikou mnoho peněz, ale každý hrál, protože chtěl. V té době se také objevily jazzem ovlivněné tance jako mambo nebo cha-cha. Po kubánské revoluci v roce 1959 začal nový kubánský prezident režim zavírat nebo znárodňovat herny, noční kluby a ostatní podniky typické pro bohémský havanský životní styl. Afrokubánská kulturní centra byla uzavřena. Vláda sice podporovala kubánskou lidovou hudbu a podobně jako u nás, hudební styly ovlivněné hudbou Spojených států byly zakazovány. V roce 1996, tedy více než po 50. letech od zrušení klubu, byl znovu klub otevřen díky inspiraci havanského hudebníka Juana Gonzálese, který uskutečněnil svůj projekt a vydal nahrávky zapomenutých kubánských hudebníků, kteří ještě v původním klubu účinkovali v dobách jeho největší slávy. Hudební album vydané spolu s filmem pojmenované Buena Vista Sociál Club mělo obrovský obchodní úspěch a získalo i cenu Grammy v kategorii „Best Tropical Latin Performance“. Buena Vista Sociál Club je dnes zastřešující "instituci" pro kubánské a hlavně havanské hudebníky pro řadu sólových hudebních projektů spojených s klubem Buena Vista otevřeným na třídě Paseo dě Marti. Je ovšem pravda, že dnešní Buena Vista Sociál Club je pro veřejnost více méně dobrá turistická atrakce a večerni vystoupení spíše připomíná představení muzikantů pro účastníky zájezdu ROH rekreace, chybí mu “upřimnost a atmosféra klubu”, jako je v Rexu, Lula launge nebo jiných torontských jazz klubech. Myslím, že jedna návštěva stačí.

Text & foto Lado

Mardi Gras v Torontu                   March 9. 2019
Historie Mardi Gras začala kdysi ve středověku a vlastně je to obdoba našeho Masopustu, nebo znamého benatského karnevalu který je oslavován u nás i ve světě po staletí. Masopust představoval období hodování a veselí mezi dvěma postními dobami. Během něj probíhaly taneční zábavy, zabijačky a také svatby. Vrcholí posledním čtvrtkem tohoto období, zvaným Tučný čtvrtek, spojeným se zabijačkou a hostinou. Poslední tři dny, tedy o masopustní neděli, v pondělí a úterý, se konají různé rituální úkony, hlavně průvody masek, scénické výstupy a to vše končí taneční zábavou. Mardi Gras přivezli do Ameriky francousti kolonisté začátkem 18 století a první slavnosti v New Orleans začaly v roce 1781. O padesát let později, začaly průvody masek a dekoračních vozů (Carnival's floats). Zajímavé jistě je, že po návštěvě ruského knížete Alexise Romanova, který v New Orleans představil barvy rodu Romanovců (růžovou, zelenou a zlatou) se tyto barvy staly oficiálními barvami karnevalu. V úterý 5. března byl Mardi Gras show ve vyprodane Lula Lounge v Torontu. Alex Pangman & Her Alleycats a Red Hot Rambles Roberty Hunt, připravili opravdu pěkný zážitek. Roberta Hunt opět potvrdila své stabilní místo v jazzové muzice Toronta. Její orchestr můžete slyšet každou druhou neděli v měsíci v Rexu a zaposlouchat se do tónů New Orleánských písniče. (Second line Sunday)      

Text & foto Lado

The new concert hall in Prague                                                                     March 7. 2019

can kick-start the revitalization of Bubny-Zátory area. For example, it is possible to carry traffic on the surface and below it, how to access the river and how to behave against the existing infrastructure and development," said Ondřej Boháč, Director at Prague Institute of Planning and Development.

The coalition cooperated on a proposal with architect Josef Pleskot: "We are a musical nation, and there is no concert hall in Prague or throughout the Czech Republic where large philharmonic music could be produced," says Pleskot.

If the new concert hall is to come in the future, Prague's residents should evoke feelings like a similar hall in Hamburg. .

Bertramka národní kulturní památkou        March 4. 2019

Bertramka byla zapsána mezi národní kulturní památky a tím vznikly otázky o dalším osudu této významné mozartovské pamětihodností. Na webových stránkách Opera Plus se objevil článek o Bertramce, který tam pod názvem „Je Bertramka stále v nebezpečí, nebo svítá na lepší časy?“ Jaká škoda, že dodnes nikoho, ani odbor památkové péče pražského Magistrátu, nenapadlo objasnit, co si představuje např. pod „expozicí s autentickými exponáty“? Někteří návštěvníci, jsou zklamáni, že v expozici „není nábytek, který tu byl za Mozarta“. České muzeum hudby z Bertramky zcizilo ten nejcennější exponát, kladívkový klavír z konce 18. století a dnes ho vystavuje ve své expozici, samozrejmně s chybným popisem, protože nedisponuje žádným mozartovským znalcem. Všechny ostatní myšlenkové evoluce ovšem překonává následující vysněné partie. „Ve svých luxusních pokojích pro hosty Bertramka vítá vzácné návštěvy typu Plácida Dominga, které mají možnost zažít pohostinství téhož domu, jako ten, který kdysi uhranul Prahu svými operami“... Nám dospělým, kteří jsme hollywoodským kýčům a pohádkám dávno odvykli, se však všechna tato problematika jeví v úplně jinak. Ministerstvo kultury a Městský úřad Praha 5 je přesvědčen, že naše republika žádné takové spolky jako je Mozartova obec nepotřebuje. Úplně mimo jejich expertizy zůstává skutečnost, že Ministerstvo kultury mezi svými úředníky žádné hudební znalce nemá, ale tyto úřady vždy nejlépe vědí, jaké historické hodnoty v naší zemi máme a jak se mají spravovat (a tak je to všude). Osudy této nemovitosti kopírovaly stovky dalších v naší zemi. Kolečko - zestátnění, restituce a navrácení právoplatným majitelům by mohlo skončit. Podívejte se na to v jednom příkladu za vsechny, jak ho představuje problematika funkcionalistického komplexu budov uměleckého spolku Mánes, který stát po pádu komunismu také spolku nevrátil. Nebuďme ale skeptičtí: máme Betramku, místo s potenciálem. Máme lidi, kteří si tento potenciál naštěstí uvědomují. Take máme úřady, které postupují i když nikdo neví kam a i kdyby ten barák spadl, Mozartově hudbě to neublíží a František Xaver Dušek se v hrobě otočí znovu.

LF

Světoví dirigenti                                                                          March 2. 2019

se u České filharmonie ještě zdaleka nestřídají v takovém tempu jako v Berlíně nebo ve Vídni. Pomalu se ledy hýbou. Minuly tyden s orchestrem České filharmonie v Rudolfinu poprvé vystoupil Sir Simon Rattle, někdejší šéfdirigent Berlínských filharmoniků a současný šéf Londýnského symfonického orchestru. V Praze už sice hostoval, ne však jako dirigent našeho prvního orchestru.
Do první části Rattle zařadil symfonickou báseň Antonína Dvořáka Zlatý kolovrat, komponovanou podle Erbenovy děsivé balady, a ve své době vystavenou kritickým komentářům, vyčítajícím dílu mimo jiné naivitu, přílišnou popisnost, respektive hudební podřízenost příběhu krále, Dorničky, její nevlastní sestry a zlé macechy. Dvořákův zeť, skladatel Josef Suk se dokonce pokusil námitkám vyjít vstříc a některé pasáže zkrátil. Pro zahraniční dirigenty jsou dávné spory českého hudebního života nedůležité, a tak i Rattle zahrál dílo v úplnosti.
Dirigent ho nepojal jako hudební horor, nevyhrocoval dramatičnost, spíše prostě interpretoval krásnou hudební skladbu, v níž Dvořák nezůstal nic dlužen své pověsti autora, jemuž se hrnou líbezné melodie a který nápaditě zachází s motivy. Pod rukama nadšeného dirigenta skladba nebrala konce ne proto, že by byla dlouhá, ale proto, že se dobře poslouchala.
Většina publika asi přišla hlavně kvůli druhé polovině večera, v níž zazněla Píseň o zemi od Gustava Mahlera, vlastně orchestrální cyklus šesti písní na texty čínské poezie. Mezzosopránový part zpívala Magdalena Kožená, manzelka Sira Simona Rattle, která už s Mahlerem má zkušenosti, nicméně pro part v Písni o zemi jí chybí plné, barevné hlubší tóny, což poznamenalo hlavně píseň O kráse.
Rattle maximálně držel bohatě obsazený orchestr na uzdě, jenže hlas Kožené prostě v těchto polohách nezní, a to pak nepomůže ani sebevětší ztišení. V jiných částech sice mohla předvést to lepší ze svého umění, závěrečná pasáž v písni Rozloučení pak byla skutečně vrcholem celé skladby.
Na rozdíl od tenoristy Simona O´Neilla, který svůj náročný part, obsahující extatické výšiny v úvodní Pijácké písni, groteskní příběh v písni O mládí i sarkasmus v písni Opilý na jaře, doslova vystřihl s naprostou technickou jistotou a bez sebemenších problémů.
Ani jednou nezaváhal a svým jasným, průrazným hlasem doslova propaloval orchestr, přirozeně spojoval tóny se slovy, zkrátka byl to výkon, na nějž se nezapomíná. Rattle vedl orchestr tak, že Píseň o zemi zněla přehledně, nepřemrštěně, jako nikoli vnějšková, ale přesto efektní introspektivní skladba.
Soudě z hlediště, orchestr si hraní s Rattleem užíval, takže večer skončil velkým úspěchem. Snad přijde doba, kdy takováto hostování budou v Praze běžným standardem, nikoli svátkem.

Autor: Věra Drápelová
Zdroj: https://www.idnes.cz/kultura/hudba/ceska-filharmonie-rattle-kozena.A190228_112529_hudba_era

Uplynulo 196 let od narození, jednoho ze světových velikánů                                                                       March 1. 2019

vážné hudby. Bedřich Smetana se narodil 2. března 1824 Litomyšlu a patřil k velmi znamným českým hudebním skladatelům období romantismu.
Pocházel ze zámožné sládkovské rodiny. Od mládí se věnoval hudbě, zejména hře na klavír a kompozici. Po studiu u Josefa Proksche, který byl český klavírní pedagog, klarinetista, pianista, varhaník, hudebníeoretik, působil od roku 1847 v Praze jako koncertní klavírista a hudební pedagog. V letech 1856 -1861 učil hudbu ve švédském Göteborgu. Po návratu do Prahy se mnohostranně zapojil do českého společenského a kulturního života i jako hudební kritik a jako první kapelník Prozatímního divadla v letech 1866–1874. Jeho hvězda operního skladatele začala stoupat. Bohužel v padesáti letech věku zcela ohluchl, ale přesto dokázal složit řadu vrcholných děl. V duchu pozdního českého národního obrození usiloval celým svým dílem o vytvoření českého hudebního stylu na základě domácích, českých podnětů. Napsal a dokončil osm oper různých žánrů a tak položil základ českého repertoáru. Největší popularity ve světě dosáhla komická opera z venkovského prostředí Prodaná nevěsta, napsaná na libreto Karla Sábiny a je považovánaza základ české národní opery. Veliký úspěch také sklidil dodnes populární cyklus skladeb a symfonických básní "Má vlast" a smyčcový kvartet č. 1 e moll „Z mého života“. Vedle toho napsal Smetana také četné klavírní skladby a vokální díla pro sbory. Ačkoli jeho působení i tvorba vyvolávaly bouřlivé polemiky, stal se Bedřich Smetana ještě za svého života předním reprezentantem české hudby a národní kultury vůbec. Je tradičně označován za zakladatele moderní české národní hudby a výrazně ovlivnil následující generace českých skladatelů. Jeho dílo i osobnost jsou v českém prostředí předmětem soustavné pozornosti odborníků a interpretů, těší se značné oblibě u posluchačů a pronikly i do všeobecného povědomí. Ve světovém měřítku se zájem o Smetanovu tvorbu zcela nevyrovná proslulosti tvorby Antonína Dvořáka nebo Leoše Janáčka.                                                                                                                                                                             Lado


RECENZE: Viklický je jako MotýlVzal si do hlavy předělat Šlitra                 February 17.
Muzikanta Emila Viklickeho nemusíme nikomu představovat. Po několika koncertech Emila Viklickeho v Torontu je jasné, se bude jednat o další precizní a vycítěnou interpretaci více než padesát let starých skladeb Jiřího Slitra a Jirky Suchého. Autor recenze alba Václav Hnátek uvádí:
Je to tak, že dobrá skladba se pozná jednak, že ji další interpreti mají chuť opakovaně hrát, a potom hlavně podle

toho, že výsledná předělávka i v jiném žánru působí dobře. Klavírista Emil Viklický, jenž nahrál písně Jiřího Suchého a 

Jiřího Šlitra, vstupuje do světa coververzí se vší parádou.
Album nazvané jednoduše Emil Viklický Trio hraje Suchého & Šlitra otvírá Pramínek vlasů a než si posluchač uvědomí,

že nahrávce vlastně chybí zpěv, uplynou ty čtyři a půl minuty s Viklického klavírem, kontrabasem Petra Dvorského a bub-ny Tomáše Hobzka jako nic. Protože deska je instrumentálně na výši.
Do poloviny písní si však Viklický přece jen pozval zpěváky. Hlavně přímo Jiřího Suchého, který ozdobil například Blues

na cestu poslední, vyznačující se zejména výraznou basovou linkou. Oba protagonisté si spolu jako duet zkusili skladbu Co je blues. Dalšími pěveckými hosty jsou Berenika Kohoutová a Vojtěch Dýk, kteří si skvěle střihli hit z filmu Kdyby tisíc 

klarinetů Dotýkat se hvězd. Kohoutová zpívá ještě ve dvou písních.
Což je dobře, protože Viklický tím jinak instrumentální album rozumně naředil tak, aby si je bez větších kompromisů mohlužít i posluchač, který by třeba padesát minut čistého jazzu, byť postaveného na slavných melodiích, nemusel skousnout.Z těch nejznámějších dále na albu zní Oči sněhem zaváté, Tereza, úchvatně pojatý Motýl s místy až nebesky vzdušným

klavírem nebo Honky tonky blues, kde rytmika odsekává dobu za dobou a Viklický nad tím krásně sóluje. A protože 

všechny tyto písně dávno zlidověly, tak se posluchač bezděky přistihne, že si do melodií stejně celou dobu Suchého textyzpívá. Aspoň v duchu. Instrumentální deska tak funguje trochu jako domácí karaoke, nebo – abychom udrželi poetiku přehrávané tvorby – omalovánky.
Na poli coverů je tak Viklického neprvoplánová pocta semaforským legendám více než příjemným počinem.

Klikněte na obrázek a dostanete se na obrazky z vystoupeni E. Viklickeho v Torontu                 Autor: Václav Hnátek
Zdroj: https://www.idnes.cz/kultura/hudba/emil-viklicky-jiri-suchy-jiri-slitr.A190213_114449_hudba_vha  

V roce 2017 byl cyklus poprvé vystaven v Japonsku v Tokiu. Během tří měsíců výstavu shlédlo přes 650 tis. diváků, čímž se stala nejnavštěvovanější výstavou v roce 2017 na celém světě.

V roce 1926 byl cyklus poprvé vystaven v Praze

V roce 2018 byl cyklus  vystaven take v Brne

Zamek v Moravském Krumlově


Aktualizováno: March 3. 2019

https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/slovanska-epopej-alfons-mucha-kauza-moravsky-krumlov-praha-potomci-spor.A190226_113240_domaci_jadv

Slovanská epopej                               February 14.

Minulý rok při návštěvě Česka jsem také zajel do Brna, kde probíhala výstava Muchových obrazů Slovanská epopej, doplněná největší sbírkou Muchových obrazů a plakátů, kterou poskytl veřejnosti, známý český tenista Ivan Lendl. Slovanská epopej je cyklus dvaceti velkoformátových obrazů, kterými malíř Alfons Mucha shrnul dějiny slovanských národů. Cyklus vznikal v letech 1912–1926 v ateliéru na zámku Zbiroh na zakázku od Charlese R. Crana. Kdy a kde zase znovu veřejnost uvidí Slovanskou epopej Alfonse Muchy, není zatím jasné. Možná to bude v Moravském Krumlově, kam by se cyklus dvaceti velkoformátových pláten mohl odstěhovat avšak podmínkou je oprava zámku. Bez opravy není možné v zámku cenné dílo vystavit a pojistit. Výstavní prostory musejí mít trvalou teplotu v rozmezí 18 až 20 stupňů, vlhkost mezi 45 a 55 % a také musi byt zajisteno zabezpečení objektů atd. Záležitostí se musí zabyvat město Moravský Krumlov, Jihomoravský kraj a ministerstvo kultury. Stavební úpravy by chtěli zacit ještě letos. S Prahou hodlá starosta Moravskeho Krumlova, dohodnout delší výstavu. John Mucha, vnuk Alfonse Muchy a prezident Mucha Foundation, byl ostře proti vývozu obrazů na vystavu do Japonska, ale proti Moravskému Krumlovu nic nenamítá. Umístěním epopeje na moravskokrumlovském zámku by Praha získala čas na přípravu alternativního plánu, protože také Pražské výstaviště je dalši variantou stálého umístění, které se má řešit. Do konce loňského roku bylo devět obrazů Muchovy epopeje na brněnském Výstavišti a jedenáct v pražském Obecním domě. V Moravském Krumlově byly obrazy vystaveny od roku 1963 do podzimu 2011.                                                                       Lado

Jednou z hvězd loňského ročníku Dvořákovy Prahy byla klarinetistka Sharon Kamová

                                             foto: Martin Divíšek

Akademie klasické hudby                                                                       February 7.

od letoška rozšiřuje pole působnosti. První změnou bylo již loňské jmenování klavíristy Jana Simona intendantem akademie. Nově má na starosti nejen program festivalu Dvořákova Praha, ale zaštítí i další klíčové činnosti. 

„Odrazovým můstkem našich nových projektů je Hudební učiliště Antonína Dvořáka ve spolupráci s Konzervatoří v Praze pro děti ve věku 10–15 let. Spolupracovat s námi budou pedagogové konzervatoře i zahraniční lektoři. Mladým lidem chceme předat nejen schopnost dokonale zvládnout hru na nástroj, ale zlepšit jejich teoretickou a psychologickou přípravu, která je důležitá pro koncertní vystupování,“ vysvětluje Simon.

Frekventanti Dvořákova učiliště budou mít možnost poměřit síly s dalšími hráči v Dvořákově mezinárodní soutěži pro mladé hudebníky Concertino Praga, kterou akademie pořádá spolu s Českým rozhlasem. „Snižujeme maximální věkovou hranici účastníků, jako tomu bylo původně od roku 1966. Novinkou je, že finalisté si zahrají živě s orchestrem během festivalu Dvořákova Praha, což jim otevře dveře k dalšímu hraní,“ dodává Simon.

Orchestr jako ambasador

Další novinkou je Letní orchestrální akademie Antonína Dvořáka, která zahájí činnost roku 2020. Naváže na Letní hudební akademii v Kroměříži, spojenou s dirigentem Tomášem Netopilem. Letní orchestrální kurzy, jež povedou přední hráči České filharmonie, poslouží jako základna pro vznik Mladé filharmonie Dvořákovy Prahy; ta vystoupí na Dvořákově Praze a v zahraničí se ujme role ambasadora festivalu. 

Tým Akademie klasické hudby se inspiroval také v zahraničí. Po vzoru muzea Fryderyka Chopina ve Varšavě hodlá v Praze iniciovat vznik multimediálního vzdělávacího centra Antonína Dvořáka. Zahraniční stopu lze vysledovat i u dlouhodobého cíle akademie, tedy zvýšení podílu soukromých dárců a mecenášů na rozpočtu festivalu Dvořákova Praha na zhruba pět procent, jako je tomu například u festivalu v Salcburku.

„Naše projekty spojuje nejen život a dílo génia Antonína Dvořáka, ale také dlouhodobá vize a stabilní zázemí,“ uvádí ředitel Akademie klasické hudby Robert Kolář. Podle něj je pro začínající expanzi zásadní finanční podpora ze strany Karel Komárek Family Foundation, u níž se akademie se svými projekty pravidelně uchází o granty.

Autor: vd

Zdroj: https://www.idnes.cz/kultura/hudba/dvorakova-praha-akademie-klasicke-hudby.A190205_183843_hudba_era

Muzikál Muž se železnou maskou                                                  February 4.

Známý příběh o králi Ludvíkovi XIV. ožil v Divadle Broadway. Muzikál Bryana Adamse a Michala Davida podle románu Alexandra Dumase st. měl první premiéru1. listopadu 2017. Tento “dobrodružný muzikál” s oblíbenými románovými postavami mušketýrů znovu ožil 24. ledna. 2019. Francouzský královský dvůr za vlády krále Ludvíka XIV. hýří rozmařilostí, ale lid je nespokojen a hladoví. Ludvík je arogantní král, kterého zajímají především krásné ženy a život v přepychu. V Bastile je uvězněn v železné masce bratr krále, dvojče Filip. Mušketýr Athos žije na svém venkovském sídle s jediným synem Raulem. Když Ludvík pošle Raula na jistou smrt jen proto, aby měl volnou cestu ke krásné Louise, rozhodne se Athos s pomocí svých přátel vyměnit krále za vězněného Filipa. Pouze D´Artagnan se odmítá spiknutí zúčastnit, protože jako kapitán královských mušketýrů přísahal králi věrnost... Tentokrát jsme viděli úplně jiné obsazení - Gránský, Vojtko, Kolář, Hůlka, Gemrotová, Laufer a musím poznamenat, že tentokrát se jedná neskonale lepší zážitek i když to není zdaleka na 100%. Pěvecký a herecký výtečný D. Gránský a role která velmi mu sedí. Neméně skvělý Vojtko a Gemrotová ale jednotlivé scény dělí zbytečně dlouhé tmavé předěly sloužící ke změně scény, která je jednoduchá. Muž se železnou maskou je dalším muzikálem, v němž se uplatňuje hudebně také parta profesionálních českých zpěváků, ale i odpadlíci z různých kol různých Superstar, Hlasů a Talentů Československa, kteří ukazují svou sílu. Teď by to ještě chtělo brzy rozjet kariéru i jinde, aby pak nezůstali v jejich stínu, protože pod nánosem make-upu a parukou si je divák zapamatuje jen těžko. Dík za skvělý výkon Vojty Drahokoupila v roli naprosto nesympatického Ludvíka a uťápnutého Filipa. Potěšil také J. Štágr, kterému to v 70 pořád skvěle zpívá. Pravdou, ale zůstává, že jediné poslouchatelné jsou písničky od Bryana Adamse i když v nich jsou typicky šílené veršovánky od Fanánka. Je to dobře udělaná michalodavidovka, něco mezi muzikálem a tak trochu “ein kessel buntes.”                                                                                       Fotky od Fandy Jiraska

Carmen versus globalizace aneb co dokáže rodný jazyk                               February 3.

Bizetovu Carmen odvysílala Metropolitní opera do kin už potřetí. I pro diváka v kině by to byla řadová repríza, nebýt jedné zajímavosti, totiž že titulní hrdinku zpívala Francouzka.

Poněkolikáté obnovená inscenace Richarda Eyrea se snaží navodit dojem, že jde o násilné drama, někdy až polopaticky. Není to katastrofa, ale také nic, co by utkvělo v paměti. Vystřídaly se v ní různé sestavy zpěváků, teď dostala v titulní roli pod taktovkou Louise Langréeho šanci francouzská mezzosopranistka Clémentine Margaine. A to je dobře.

Z Carmen se totiž dávno stala globalizovaná opera, asi jako některé Janáčkovy opery, které zpívají umělci všech národností. Ale stejně jako se čeština v Janáčkových operách přetransformovala v jakýsi univerzální jazyk, jenž s pravou českou dikcí nemá mnoho společného, tak i francouzština třeba zrovna v Carmen mívá většinou daleko k originálu. Ostatně kdybychom hledali v diskografii Carmen, tak poslední skutečně francouzské obsazení bychom našli někdy kolem poloviny 20. století - pak s rozvojem gramofonového průmyslu začaly rozhodovat zákony trhu a do Carmen začaly být obsazovány mezinárodní hvězdy.

Člověk vůbec nemusí mluvit francouzsky, aby ho napadlo, že to, zpívala Clémentine Margaine, je něco jiného, než co slyšel roku 2010 z úst i takové perfekcionalistky jako je Elina Garanča, nemluvě o jiných zpěvačkách. Je to prostě jiný zvukový obraz, jiné vázání slov a tónů. Hlas francouzské pěvkyně působí jako spíše štíhlý, světlejší, bez extra tmavého odstínu v hloubkách, ale přesto má velké dynamické rozpětí, a v jejím přednesu si člověk může užít noblesu a plastické tvoření slov. Koneckonců i její jevištní projev měl v sobě přirozenou smyslnou grácii, zajímavější byla než oslnivě dokonalá, ale přece jen stylizovaná Garanča.

I pro tenoristu Roberta Alagnu je francouzština první jazyk. Jeho způsob zpěvu se nikdy nedal označit za bezvadný, navíc v pětapadesáti letech mu hlas logicky nezní jako kdysi, ale stejně jako v loňském přenosu Samsona a Dalily se mu všechny zpívané i hrané emoce daly věřit – i jako stárnoucímu muži. Ruský basista Alexander Vinogradov nabídl trochu jiného toreadora Escamilla než bývá obvyklé, postavou štíhlejšího, hlasem ale impozantního. Největším zklamáním byla polská sopranistka Aleksandra Kurzaková, pro niž Micaëla není vhodná role, hlas jí zněl úzce a ostře. Zajímavé bylo jedině to, že je manželkou Alagni, a tak – jak s nadsázkou zaznělo i v přestávkovém rozhovoru – si pro jednou oddaná Micaëla mohla Dona Josého nakonec přece jen odvést domů.

 foto: Karen Almond    Autor: Věra Drápelová

Zdroj: https://www.idnes.cz/kultura/hudba/carmen-metropolitni-opera.A190203_130458_hudba_era

Ples Czech Top 100

Pražský Palác Žofín byl tradičním místem konání Plesu CZECH TOP 100. Kromě krásných prostor, báječně atmosféry a bavících se účastníků udělali letošní sedmý ročník nezapomenutelným také úžasná vystoupení jednotlivých účinkujících - Big Bandu Felixe Slováčka, Jana Smigmátora, Petra Jandy i skvělý zahraniční host John Davies. Zlatým hřebem programu pak byl více jak půlhodinový blok legendy české pop music - Karla Gotta.

Na příští ročník plesu CZECH TOP 100 se můžete těšit již nyní. Proběhne opět na Žofíně

 

 

 

 

 

Posted 22. January. 2019                                                           Foto: Fanda Jirasek   

Americká sopranistka Pérezová zazářila s PKF                            17. January

Lepšího hosta si nemohl orchestr PKF – Prague Philharmonia pro zahajovací koncert 25. sezony vzniku orchestru vybrat. Ve zcela zaplněném pražském Rudolfinu pod vedením francouzského šéfdirigenta Emmanuela Villaumea s ním zpívala americká sopranistka Ailyn Pérezová. Její výkon v dílech Ericha Wolfganga Korngolda a Richarda Strausse lze označit za mimořádný.

Sólistka newyorské MET a dalších operních scén po kratším hostování v Dvořákově Praze konečně dostala větší příležitost. Její častý umělecký partner z Metropolitní opery Villaume vybral díla dvou skladatelů z počátku dvacátého století, v nichž se sólistka dokonale našla.

Tři árie z oper brněnského rodáka Korngolda a Straussovy Čtyři poslední písně podala výrazově i hlasově s velkým smyslem pro nešťastné a tragické tóny spojené většinou s tématem smrti či loučení.

Ve velké sestavě hrající orchestr rozšířený o členy své Akademie vedl dirigent s citem a celý večer cizeloval dokonalé souznění všech skupin s hlasem pěvkyně. Podařilo se mu to i v Adagiettu z Pendereckého opery Ztracený ráj a trochu méně v Beethovenově Symfonii č. 7 A dur, již v menší sestavě, kdy příliš zvýraznil rozevlátost a uvolněnost některých vět.                                                                                FOTO: Milan Mošna


Klasika a jazz?                                                                      16. January

Navštívíte Česko v červenci? Jestli ano, tak nezpomente na festival Colours.

Letošní ročník festivalu Colours of Ostrava nabídne návštěvníkům vedle hlavních hvězd The Cure nebo Florence + The Machine také výjimečné zážitky z oblasti jazzu nebo soudobé klasické hudby. Uskuteční se od 17. do 20. července 2019 tradičně v areálu ostravských Dolních Vítkovic. V unikátním prostředí auly Gong se představí například americký Kronos Quartet, držitel Grammy, který díky svému mistrovství a zároveň novátorství patří k nejznámějším smyčcovým kvartetům současnosti. Z velkých jazzových jmen pak přijede zázračná japonská klavíristka Hiromi, podmanivý sardinský trumpetista Paolo Fresu se svým Devil Quartetem, britský experimentální saxofonista a klarinetista Shabaka Hutchings s formací Sons of Kemet v ojedinělé verzi XL se čtyřmi bubeníky a norský trumpetista Mathias Eick, který je proslulý vřelým lyrickým tónem.

„Takto skvěle obsazený žánr jazzu jsme v historii Colours ještě neměli – co jméno, to velká osobnost, která nabídne návštěvníkům neopakovatelné hudební zážitky. Ať už půjde o Hiromi, jejíž divoká virtuozní hra na klavír je považována za ‚přírodní‘ zázrak, nebo o nezařaditelné Sons of Kemet se dvěma bubeníky navíc,“ říká ředitelka festivalu Zlata Holušová. „Jsme také hrdí, že se po sedmi letech do Ostravy vrátí Kronos Quartet, tentokrát čistě jako kvartet bez dalších hudebníků.“

Kronos Quartet, který tvoří houslisté David Harrington a John Sherba, violista Hank Dutt a violoncellistka Sunny Yang, již bezmála padesát let boří představy o tom, že podobná tělesa mají hrát v oblecích klasickou hudbu. Jeho členové přišli s neuvěřitelnou šíří repertoáru – od moderní klasiky přes experimentální avantgardu, minimalismus, folk a rock až k world music a vlastní nadčasové tvorbě.

Jednu z nejoslnivějších jazzových klavíristek současnosti Hiromi Ueharovou charakterizuje oslnivé skladatelství, virtuózní technika, nenapodobitelně dynamická hra, do níž vášnivě vkládá celé tělo, když u klavíru doslova tančí, rychlost i pankáčské účesy. S neuvěřitelnou snadností propojuje jazz s klasikou, rockem a dalšími žánry. Čtyřdenní vstupenky jsou v prodeji ve festivalovém e-shopu na www.colours.cz i v síti Ticketportal. Cena 2 790 korun platí na limitované množství devíti tisíc kusů.                                     Autor: vah

Zdroj: https://www.idnes.cz/kultura/hudba/colours-of-ostrava-2019-jazzova-scena.A190108_152124_hudba_vha

Filharmonici v Praze by novou koncertní halu uvítali.

foto: Archiv Pražského jara

Praha by měla mít moderní koncertní dóm, který se stane kulturním srdcem města i celé země. To je myšlenka, která se už od poloviny 90. let prolíná ve vizích politiků i filharmoniků.

Mluvilo se o přestavbě stařičkého hokejového stadionu na Štvanici, o přebudování bývalých kasáren na náměstí Republiky i o dalších místech. Dnes stadion neexistuje a v kasárnách je obchodní centrum. Plány vždy vyhasly kvůli politickým tahanicím či nejasnostem, kdo to vše zaplatí. Uz nekolik let se hleda ideální místo, kde by mohla budova stát.

To je však vskutku dlouhá cesta a zdá se téměř nepředstavitelná.Vysvětlit, proč by měl dóm pro dva a půl tisíce diváků za mnoho miliard vůbec vzniknout. Zdali ho Praha v dobách nedobré finanční kondice potřebuje. Zaplatit by ho podle něj měla Praha, stát i soukromí investoři.

Moderní koncertní sál by mohl pojmout velký orchestr

Odborníci se shodnou na dvou základních důvodech. Prvním je potřeba moderních prostor s velkou kapacitou, druhým příležitost dostat do Prahy světovou architekturu.

Častým argumentem pro stavbu moderní haly je také fakt, že současné koncertní budovy už příliš neodpovídají potřebám diváků ani hudebníků.

Návštěva Obecního domu či Rudolfina je sice noblesou sama o sobě, tu ale nedokáže prostor nabídnout ani polovině z požadovaných dvou a půl tisíc diváckých míst. Navíc je potřeba kvalitní akustiky a dostatečně velké zázemí pro techniky a pro filharmonii by bylo také ideální dostat pod jednu střechu zkušebny, velké i malé sály.

Kritické teze Josefa Hermana:

Prodaná nevěsta v Mnichově                              Foto Wilfried Hösl

Bavorská státní opera Mnichov: Bedřich Smetana: Die verkaufte Braut (Prodaná nevěsta). Libreto Karla Sabiny se zpívá v německém překladu. Novou produkci Prodané nevěsty v Bavorské státní opeře lze považovat za typickou: zpívá se v osvědčeném německém překladu Maxe Kalbecka a samozřejmě nehrají úsměvnou milou historku, natož oblečenou do českých, potažmo plzeňských krojů, ale drsnou frašku. A mají ti “cizáci” pravdu: co je milého na podvodu, v němž nejde ani tak o nevěstu jako o peníze?

 

V nynější mnichovské inscenaci pivo čepuje sama Mařenka hadicí rovnou z cisterny. Všechno se odehrává na zemědělské skládce, možná obří hromadě hnoje, na kterou vede silnice a funkční dopravník ). Všichni (až na bohatého Míchu s nastrojenou paničkou) chodí v pracovních hadrech a gumácích, Mařenka i Jeník zručně řídí pojízdný traktor s vlekem. Už trochu stárnoucího a tudíž zřejmě hodně dementního Vaška doprovází živé prase Willi, prý cvičené pro film a divadlo, ale moc se nepředvedlo a pochybuji, že v inscenaci vůbec k něčemu bylo – stvrdilo prostředí prasečáku a bylo, alespoň někomu, trochu k smíchu. Atrakce. Jako spousta dalších věcí.

 

Nejspíš se hraje v JZD za bolševika. Režisér si však zřejmě neutahuje ze zaostalých Čechů, jestli vůbec z někoho, tak spíš tipuji východní Němce jako “vidláky” nahlížené z kapitalistického západu. Soudě podle potulných cirkusáků, kteří přijeli vyzdobeným trabantem a předvádějí pokleslou podívanou typu Ein Kessel Buntes. Jenže to by Kecal, jediný extravagantně oblečený a štítící se všeho kolem sebe, nesměl pracovat jako majitel seznamky s tabletem, inzerovat a vytisknout smlouvu s Vaškem na tiskárně v nápovědní budce – pravda, staré jehličkové. Tak snad začátek devadesátek kdesi v zapadákově, no, pokud to někdo potřebuje přesněji datovat.

 

Postavy jednají přiměřeně prostředí, herectví je důsledně zbavené operáckých manýr a přiživené německou operetní groteskností, vyostřené do mnoha gagů. Mařenka v podání Selene Zanetti je statná ženská od rány, pro facku nejde daleko. Part zvládá výsostně. Pavol Breslik (Bršlík ze Slovenska) je vůči ní subtilnější Jeník, zpočátku se pěvecky hledal, ale závěr mu vyšel pěkně. Znělejší a méně lyrický byl nakonec Wolfgang Ablinger Sperrhacke coby hodně groteskní Vašek. Günther Groissböck výtečně zazpíval Kecala, i když mimo u nás zavedenou tradici, sehrál ho jako rtuťovitého šantalu, takového “šmejda” – vynikající kreace. Ostatní obsazení neoslnilo, ani nezklamalo. Jen Oliver Zwarg (Krušina) s Irmgard Vilsmaier (Míchová, tady Agnes) mohli být přesnější, sextet Rozmysli si Mařenko poškodili.

 

Hudebně operu nastudoval Tomáš Hanus v tradičních “českých” tempech, ale orchestru trochu chyběla brilance provedení, hned třeba nepřesnou souhrou smyčců v předehře. Sbor byl připravený výtečně.

 

Politiku a ideologii bych prostě v inscenaci nehledal. Nakonec ani významové určení prostoru a času. Natož nějaký myšlenkový přesah. Spíš inscenátoři využili příležitosti k extravagantní inscenaci, která ovšem dostojí všemu podstatnému z příběhu. Prostě propracovaná inscenace chce drsňácky pobavit a na premiéře se Bavoři bavili. Ale osamocený hlas na režiséra přece jen zabučel, a z kritických řad, kam nás v bavorské opeře posazují jak slepičky na hřad, odešlo pár protáhlých obličejů.                                                                                         Autor: Josef Herman

December 27


October 3, 2018

Filharmonie dostala v USA cenu pojmenovanou po svém prvním dirigentovi           

Ovacemi ve stoje a dvěma přídavky skončil koncert České filharmonie ke stému výročí založení Československa ve Washingtonu. Cenu Antonína Dvořáka pro Českou filharmonii převzal její šéfdirigent Semjon...Cenu Antonína Dvořáka pro Českou filharmonii převzal její šéfdirigent Semjon Byčkov a generální ředitel České filharmonie David Mareček. Program slavnostního koncertu se chystal téměř dva roky. Nejen pro Američany nejslavnější Dvořákova symfonie Novosvětská v něm chyběla.

„My musíme, upřímně řečeno, dělat repertoár podle Carnegie Hall,“ prozradil generální ředitel České filharmonie David Mareček. Až když těleso dostane termín ve slavné newyorské koncertní síni, začnou koncert filharmonie kupovat všichni ostatní promotéři. Vedení Carnegie Hall si velmi vybírá, co nabídne, a na minulém turné před čtyřmi lety Novosvětská zazněla. „To je důvod, proč řekli, že to teď musí být jiná symfonie,“ dodal Mareček.

Druhým krokem k úspěšnému turné je výběr sólisty, který by vyprodal sál. Ty slavné chtějí samozřejmě všichni. Česká filharmonie využila své známosti s americkou violoncellistkou Alisou Weilersteinovou, která s ní v roce 2014 natočila právě Dvořákovy koncerty pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. „Její hraní je kombinací normální i hudební inteligence s totálním živelným projevem. Ona se v momentě, kdy začne hrát, ztratí v těch emocích a vydá se a otevře,“ popsal Mareček. Dvořákův Koncert pro violoncello a orchestr h moll je po Novosvětské druhou nejčastěji uváděnou skladbou z jeho repertoáru, takže přesvědčit americkou hvězdu, kterou pokládají téměř za národní hrdinku, k  Velmi živé provedení donutilo hlavně starší americkou ženskou část publika nadšeně tleskat do rytmu.

Před koncertem dostala Česká filharmonie prestižní hudební cenu. Akademie klasické hudby sídlící v Praze uděluje Cenu Antonína Dvořáka těm, kteří se zasloužili o propagaci a popularizaci české klasické hudby v České republice i v zahraničí. Zatím ji od roku 2009 dostali například houslista Josef Suk, sopranistka Ludmila Dvořáková, dirigent Jiří Bělohlávek nebo violoncellista Yo-Yo Ma.

„To, že jste se rozhodli cenu udělit instituci, považujeme za mimořádný čin a za ocenění všech generací muzikantů, kteří z České filhar Česká filharmonie o 22 let starší než Československo a že jejím prvním dirigentem byl právě Antonín Dvořák.

Turné České filharmonie pokračuje v USA v dalších sedmi městech. Koncerty jsou součástí inauguračního turné šéfdirigenta a hudebního ředitele Semjona Byčkova, které se koncem listopadu uzavře v sídle Vídeňských filharmoniků, Musikvereinu.


Autor: Petra Škraňková

Zdroj:https://kultura.zpravy.idnes.cz/ceska-filharmonie-cena-antonin-dvorak-vyroci-fnj-/hudba.aspx?c=A181031_212856_hudba_skr