news 2020

Klikněte na obrázky, dostanete nový link a nebo se obrázky zvětší - posuňte dolů pro další zprávy

Click on images for details and links - Scroll for more news

DIXIELAND IN THE WORLD

TORONTO,

Ples CZECH TOP 100 na  Žofině                   January 20.

v sobotu, 18. ledna, proběhl ples, který je jeden z nejvýznamnějších pro firmy České republiky, protože je také výjimečnou příležitostí k neformálnímu setkání zajímavých osobností i k navázání nových přátelských či obchodních kontaktů v krásném prostředí.

Ples CZECH TOP 100 se každoročně koná v reprezentačních prostorách paláce Žofín a je uznávanou součástí pražské plesové sezóny. Osmý ročník plesu Czech TOP 100 se konal opět na Žofíně, byl opět plný překvapení, podium bylo na druhé straně a Michal Malatný, Maestro Adam Plachetka hned na záčátku zpivali mezi lidmi dále zpivali Jan Smigmator,  Anička Slováčková, Dasha a jeho big band dirigoval Felix Slováček.  O půlnoci tombola  a po půlnoci Chinaski a Malatný zpívali už v rokerském. Ples navštivilo celkem přes 500 hostů, nejůspěšnějších českých podnikatelů.

Palác Žofín je novorenesanční památkově chráněnou budovou, která se nachází na Slovanském ostrově. Jak v minulosti tak v současnosti byl významným dějištěm kulturního a společenského života Prahy.

Kdy a kde jinde se tolik osobností sejde bez myšlenky na pracovní povinnosti, na výrobní, obchodní či finanční problémy, kdy a kde jinde se lze uvolnit, odložit starosti a jen se dobře bavit? Příjemný večer se zajímavými lidmi...       Text a Foto Fanda Jirásek


Víc než o hudbu nám šlo o příběhy                                                                                  January 19.

říká tvůrce seriálu o českém jazzu Martin Kratochvíl. Od minulého týdne vysílá ČT art každý pátek nový dokumentární seriál Příběhy českého jazzu. Jeho hlavním tvůrcem je Martin Kratochvíl, sám známý český jazzový muzikant a skladatel.

LN: Protagonistou prvního dílu byl Jiří Stivín. To znamená, že chronologicky nepostupujete.
Ne, naše vyprávění stojí čistě na příbězích: „Máš příběh – budeš tam. Nemáš příběh – nebudeš.“ Úplně ignorujeme posloupnost dílů, ty se mohou pustit v jakémkoli pořadí. A časovou návaznost do značné míry ignorujeme i uvnitř každého dílu, skáčeme volně v čase. Obvykle se televizní kamera dívá z hlediště na pódium. My se díváme na pódium ze zákulisí. Koukáme „pod sukně“, směřujeme do intimnějších sfér, snažíme se zjistit, co lidi hnalo k jazzu, co je přimělo k umělecké tvorbě. Hudba je v tomhle našem vidění vlastně až na druhém místě.

LN: Takhle to bylo vymyšlené od samého začátku?
Ano, ale „cestou“ se samozřejmě záměry hodně měnily. U desátého, patnáctého dílu už víte, co funguje dobře, co hůře. Museli jsme vždycky najít správný balanc mezi příběhem a hudbou. Aby se z některého dílu nestala jen drbárna.

LN: Otevřeli se všichni oslovení muzikanti tomuto plánu?
Jeden díl se jmenuje Češi za oceánem, je o Janu Hammerovi, Miroslavu Vitoušovi, Jiřím Mrázovi, Lacovi Déczim a Ivě Bittové. Ale zrovna Jan Hammer je hodně uzavřený, nikam nejezdí, nenechá se nafilmovat. Já už měl dokonce objednanou letenku do Ameriky, že ho poletím natočit, a on mi do telefonu velice přátelsky sdělil, že to neakceptuje, že nechce být vůbec vidět.

LN: Kam jste zašli historicky nejdál?
Do padesátých let, k bigbandům – Brom, Vlach, Krautgartner. Musím se přiznat, že jsem celý život byl takový revolucionář, že jsem na všechnu tuhle hudbu koukal skrz prsty. Ale teď jsem naprosto změnil názor. Dodatečně se musím omluvit všem, kterým jsem celý život tuhle starší muziku vykresloval v černých barvách. Tohle období byl totiž velký hudební vzmach, je neuvěřitelné, že to probíhalo pod dohledem komunistů. Jak ti chlapi hráli! A točili to do dvou stop – neuvěřitelné! Dneska si můžete pomoci padesáti stopami, když něco neladí, doladí se to digitálně, když je něco rytmicky vedle, tak se to v počítači střihne. Nic takového ale tihle staří mistři neměli a za to před nimi smekám.

LN: Proč jste nezohlednili i meziválečnou českou scénu? Určitě by tam ani nebyla nouze o silné příběhy. Napadá mě třeba Jaroslav Ježek, Jiří Traxler nebo E. F. Burian.
Původně jsme jeden takový díl zamýšleli, ale přímých svědků už je bohužel velmi málo a nakonec jsme ho vyřadili.

LN: V titulcích stojí, že se jedná o „dokumentární seriál Martina Kratochvíla“. Jaká přesně tedy byla vaše úloha?
Já jsem byl někdy v roli scenáristy, většinou režiséra, občas i kameramana. Největší práci na seriálu ale odvedl Lexa Guha, bez něj by ten seriál vůbec nevznikl. Měl roli rešeršéra v televizním archivu. Vždycky, když mi od něj přišla zásilka k nějakému tématu, ukázalo se, že je vlastně úplně zbytečné psát nějaký scénář. Ten se vyloupl sám od sebe právě z těch archivních záznamů.

LN: Je počet 22 dílů definitivní?
Oproti jiné nerežimní muzice, jako byl folk nebo bigbít, měl za totality jazz tu výhodu, že byl považován za „hudbu utlačovaného černého lidu“ a tudíž se ho točilo mnohem víc. Čili kvalitního materiálu ještě zbývá pořád opravdu hodně a případné pokračování není vyloučeno. To ale nezáleží jenom na nás.                                                                                                                                                                                                                         ONDŘEJ BEZR

Zdroj: https://www.lidovky.cz/kultura/vic-nez-o-hudbu-nam-slo-o-pribehy-rika-tvurce-serialu-o-ceskeho-jazzu-martin-kratochvil.A200117_110633_ln_kultura_jto

RECENZE: Adam Plachetka stavěl mosty. Moderátor je zase bořil                                January 18.

Operní pěvec Adam Plachetka může začít říkat, že zaplnil O2 Arenu. Nápad udělat z něj hvězdu koncertu jejímu vedení vyšel. Jenže obchodní úspěch nešel ruku v ruce s koncepcí.

Dirigent Jan Kučera, Adam Plachetka a členové orchestru Belle Epoque | foto:  Tomáš KristMAFRA

V O2 areně vystupovali z „klasiků“ třeba José Carreras nebo Andrea Bocelli, Pražské jaro tu kdysi uvedlo Osmou symfonii Gustava Mahlera. Zvláštní, vyhroceně komerční prostředí tohoto místa dává o sobě nelichotivě vědět už frontami na bezpečnostní prohlídky, při nichž si skoro jako na letišti nelze vzít ani malou plastovou lahvičku vlastní vody. A člověk se ptá, oč větší je riziko, že si návštěvník koncertu klasické hudby přinese bednu alkoholu či dokonce výbušninu do O2 areny než třeba do Rudolfina či Obecního domu? Nebo je to jen způsob, jak donutit návštěvníky, aby si kupovali předražené nápoje uvnitř?

Budiž, organizátor má právo stanovit si vlastní pravidla. Ale když už se pořadatel, neboli Bestsport a.s., pustí do koncertu jednoho z našich nejznámějších operních pěvců, mohl by vědět, že je slušností postarat se například o - třeba jen skromný - tištěný program. Zvlášť jde-li o projekt, jenž má dle Plachetkových slov „stavět mosty“ mezi žánry i mezi klasikou a publikem, jež na ni nechodí, ale míří do O2 areny třeba na rockové show. I tací přišli - nejen příznivci Plachetky z řad operních fanoušků. A každý nemusí poznat, že Plachetka zrovna zpívá árii Leporella z Mozartova Dona Giovanniho, a o čem vlastně zpívá.

K nutnému zlu tohoto typu koncertů patří i ozvučení, bez nějž to přirozeně nejde, ale stejně se nechce věřit, že by nemohlo být citlivější. Aspoň v pravém bočním ochozu nad pódiem zněly hlasy tvrdě, deformovaně, s orchestrem nevyváženě, navíc odkudsi zleva zezadu doléhala ozvěna každého slova a každého tónu.

Dá se namítnout, že při takovýchto megakoncertech je důležitější celková atmosféra. Ilustrativní videoprojekce a pohybové kreace tanečníků mohly „klasikům“ připadat nadbytečné, pro „rockerské“ publikum zase nejspíš byly příliš zdrženlivé. Hrál Epoque Orchestra s dirigentem Janem Kučerou, Plachetka pozval sopranistku (a manželku) Kateřinu Kněžíkovou, mezzosopranistku Dagmar Peckovou, kteří interpretovali árie, mimo jiné z Bizetovy Carmen nebo z Lehárovy Giuditty, a dále zástupce jiných žánrů, jimiž byli swingový zpěvák Jan Smigmator, vokální skupina Skety, Tomáš Klus a Ondřej Gregor Brzobohatý. Na operního příznivce nejvtipněji zapůsobila klasicko-swingová verze slavné písně Granada, a vůbec šarmantní projev jazzmanů, naproti tomu pokus o společnou píseň Plachetky s Brzobohatým skončil tak, jak končí podobné projekty (pokud to není zrovna Freddie Mercury s Montserrat Caballé): operní pěvec bude prostě vždy nasazovat tóny operně a výsledek bude na obou stranách nucený a strojený. Nepřekvapilo, že nejlepší byl Plachetka v operních číslech.

Přemostit se jistě dá leccos. Od toho je také osobnost moderátora. Ne každý má sice inteligenci, rozhled a noblesu Marka Ebena, ale i tak byl největším omylem projektu Leoš Mareš, který se ve světě klasiky zjevně vůbec neorientuje, a tak blábolil zbytečné věty, použitelné v kterékoli tuctové estrádě komerční televize. Hlavně nepřestat mlít a mlít a klást Plachetkovi rádobyvtipné otázky typu, jestli doma chodí taky formálně oblečen. Na pódiu byl úplně zbytečný. Kdyby si Plachetka celou akci moderoval sám, bylo by to možná mírně neohrabané, ale ve výsledku rozhodně upřímnější a milejší.

Ostatně pěvec to pořadateli může pro příště navrhnout - dokázal přece, že mu umí vydělat peníze. A o ty přece jde. Samozřejmě až v první řadě, po stavění mostů, že ano.                                                                                                   Autor: Věra Drápelová

Zdroj: https://www.idnes.cz/kultura/hudba/adam-plachetka-o2-arena-koncert-recenze-bez-mantinelu.A200117_113848_hudba_era

 Viníkem je Trump                                                                                                January 18.

Že mu nemohou přijít na jméno voliči Demokratické strany, není samozřejmě vůbec nic divného. V prezidentských volbách naprosto nečekaně porazil jejich kandidátku, a to mu přece nemohou odpustit. Proto také se demokraté snaží už od prvního dne jeho prezidentského úřadu dostat se mu na kobylku a sesadit ho impeachmentem. Když Muellerovo vyšetřování vyvrátilo pomluvu o jeho spolupráci s Ruskem na ovlivnění voleb v jeho prospěch, protlačili v Kongresu žalobu ze zneužití pravomoci a pohrdání Kongresem, kterou se teď bude zabývat Senát. Tam ovšem mají většinu republikáni, takže se dá očekávat, že ani tenhle pokus demokratům nevyjde.

Z pochopitelných důvodů nemají Trumpa rádi lidskoprávníci, protože nechal postavit zeď na mexicko-americké hranici, čímž zhatil latinskoamerickým emigrantům možnost hranici libovolně přecházet a usazovat se v USA. Nemají ho rádi ekologové, protože chce zrychlit a ulehčit schvalování velkých infrastrukturních projektů, jako jsou stavby ropovodů a plynovodů, silnic nebo otevírání nových dolů, omezit byrokracii a podpořit průmysl. Nemají ho rádi íránští ajatolláhové, protože jim ztěžuje přístup k atomové bombě a zrovna nedávno jim dal ochutnat jejich vlastní teroristické medicíny, když nechal zlikvidovat arciteroristu Kásima Sulejmáního. Ve výčtu by se dalo pokračovat, ale nechci vás nudit. To všechno, pravím, je přirozené a pochopitelné.

Nad čím ovšem i sami Kanaďané nevěřícně vrtí hlavou, je logický kotrmelec jejich premiéra Justina Trudeaua, který vinu za sestřelení ukrajinského letadla, v němž přišlo o život také 57 kanadských občanů, přičítá nikoli Íránu, který se po prvotním zapírání ke svému „omylu“ přiznal, ale americkému prezidentovi. V pondělním rozhovoru v kanadské Global News Television řekl doslova: „Kdyby tu nebylo žádné napětí, kdyby v té oblasti nedošlo nedávno k eskalaci, ti Kanaďané by právě teď seděli doma se svými rodinami.“ Řečeno méně zaobaleně: kdyby byl Trump Íránce zbytečně nepopudil, nikdo by na letadlo nestřílel. Za to neštěstí může vlastně on.

Ano, i tak se dá argumentovat: vyvraždění Lidic zavinili Gabčík s Kubišem, protože zabili Heydricha a nacisty tím jen zbytečně rozzuřili. Islámské teroristy, v podstatě mírumilovné muslimy, vydráždili k nepříčenosti nezodpovědní vtipálci z redakce Charlie Hebdo. Palestinci by neměli proč ostřelovat z Gazy Izrael, kdyby z něj Židé dobrovolně odpochodovali do moře. Viníci zkrátka nejsou ti, kdo vraždí, ale ti, kdo jim k tomu poskytují důvod, nebo alespoň záminku.

Trump není ani zdaleka výlupek všech ctností. Má své chyby, jako ostatně každý, a kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Kdyby byl k agresivní politice Íránu tolerantnější, sklidil by kritiku zrovna tak. Pro své politické soupeře bude zloduchem vždycky, i kdyby se na hlavu stavěl, amen.                                                                                                                                                                                    Pavel Mareš

To že Justin Trudeau je idiot to nemusíme rozšiřovat, to většina lidí v Kandě ví a tak tohle jsou důsledky liberálů volicich člověka, který patři do ústavu                                                                                                                                                                                                       Lado.

Švédska cirkev nahradila kontroverznú LGBT maľbu inou                                                                   January 17.

Nie však z úcty. V novej je znázornený Ježiš v lodičkách a učeníci ako homosexuáli a transsexuáli. Kontroverzná oltárna maľba, ktorá propagovala LGBT agendu, bola z kostola Sv. Pavla vo švédskom meste Malmo odstránená. Nahradila ju maľba znázorňujúca Ježiša Krista v lodičkách a učeníkov ako homosexuálov a transsexuálov pri Poslednej večeri. Nový bohorúhavý obraz znázorňujúci poslednú večeru Ježiša Krista.

Švédska pastorka Helena Myrstenerová pre médiá povedala, že pôvodná maľba, ktorú stiahli po tom, čo sa niektorí sťažovali, že maľba ukazuje transsexuálov v negatívnom svetle, bude nahradená inou maľbou tej istej autorky. Pôvodná maľba s názvom „Raj“, bol výtvor umelkyni Elisabeth Ohlson Wallinovej. Scénu z rajskej záhrady Eden namiesto pravdivého biblického stvárnenia vykreslila s pármi rovnakého pohlavia a transsexuálmi.

Maľba sa stala terčom množstva kritiky, prevažne z radov kresťanov a bola z kostola stiahnutá. Avšak nie z dôvodu rúhania, ale preto, lebo jedna transsexuálna postava bola namaľovaná s hadom – diablom, proti čomu sa niektorí aktivisti postavili. Pre nich bolo neprijateľné, aby bol transsexuál spájaný zo zlom. Švédska cirkev maľbu stiahla, ale nahradila ju inou, s podobným obsahom. Nesie názov „Sväté prijímanie“. Autorka v nej znázornila poslednú večeru Pána Ježiša v lodičkách a Jeho učeníkov ako homosexuálov a transsexuálov. Pobúreniu z radu veriacich a vlne kritiky sa opäť nevyhla. Liberálna cirkev vo Švédsku pritom očakáva, že v priebehu 10 nasledujúcich rokov stratí 1 milión veriacich. Majetok cirkvi sa bude musieť rozpredať, nakoľko ho už nebude možné dotovať. Cirkev je hlavne známa svojou prvou lesbickou biskupkou a sobášmi homosexuálnych párov. Martin Larsson, tlačový hovorca švédskej cirkvi, povedal, že dôvodom odchodu veriacich je strata viery v Boha.                                                                   Branislav Zaujec

Taková je zpráva ze Slovenského tisku, mne tak napadlo proč asi věřících ubývá? Neni to tim, že s podobnými názory většina lidi nesouhlasi na rozdíl od švédské církve. Možná, že to nedaváji přiliš najevo, ale na druhou stranu, kdo v bývalé CSSR souhlasil s politikou soudruhů. A co na to řika švédská dioceze (The Diocese of the Church of Sweden)? Smutné a je mi z toho špatně. Tak mi napadlo, když president Trump plánoval napadnout historická mista v Iránu, to bylo pozdviženi po světě, co?                                        Lado

Karel Čapek: Proč nejsem komunistou.                               January 16.

Předpokladem komunismu je umělá nebo úmyslná neznalost světa. Praví-li někdo, že nenávidí Němce, rád bych mu řekl, aby šel mezi ně žít; za měsíc bych se ho zeptal, nenávidí-li svou německou bytnou, má-li chuť podřezat germánského prodavače ředkviček nebo zaškrtit teutonskou babičku, která mu prodává sirky. Jeden z nejnemorálnějších darů lidského ducha je dar generalizace; místo aby shrnoval zkušenosti, hledí je prostě nahradit. V komunistických novinách se nedočtete o světě nic, než že je naskrze mizerný; pro člověka, kterému není omezenost vrcholem poznání, je to trochu málo.

Nenávist, neznalost, zásadní nedůvěra, to je psychický svět komunismu; lékařská diagnóza by řekla, že je to patologický negativismus. Stane-li, se člověk masou, snad je snáze přístupen; této nákaze; ale v privátním životě s tím nelze vyjít.
Dnešnímu světu není třeba nenávisti, nýbrž dobré vůle, ochoty, shody a spolupráce; je mu třeba vlídnějšího morálního klimatu; myslím, že by se s trochou obyčejné lásky a srdečnosti daly ještě dělat zázraky.


NOTRE DAME I AUSTRÁLIE V DÝMU A PLAMENECH                                                   January 15.

Jakou mají letošní požáry v Austrálii spojitost s požárem pařížské katedrály Notre Dame? 

Nejprve se budu krátce věnovat starší události, tedy loňskému požáru Notre Dame. Myslím, že oficiální verzi, která nám byla sdělena velmi brzy poté, co byl požár založen, věří jen málokdo. A to především v kontextu mnoha událostí, které se odehrály už dřív. Ať to byly muslimské džihádistky, které byly asi rok před požárem právě u katedrály odhaleny v momentě, kdy se připravovaly na útok, či stovky kostelů po celé Francii (ale i v jiných evropských multikulturně “obohacených” zemích), které byly různým způsobem poškozeny muslimskými “vandaly”. Ať už se jednalo o demolování jejich interiéru, zakládání požárů nebo třeba jen nápisy na fasádě. Právě krátce poté, co hořel jeden z větších pařížských kostelů opět díky “obohacovatelům” Francie, došlo k požáru Notre Dame. O důvodech, proč nemohlo jít o nešťastnou náhodu se toho napsalo už mnoho, já pouze odkazuji na to, jak nadšeně požár katedrály přijali právě muslimové. A to nejen ve značně islamizované Francii, ale na celém světě.

Teď si možná říkáte, co sem pletu Austrálii. I když se jedná o protinožce, přece jen jedno mají velmi pravděpodobně požáry v Evropě a Austrálii společné – viníka. Tedy nemám na mysli konkrétní osobu, ale důvod založení požárů.

V Austrálii už totiž vyšlo najevo, že mohutné požáry mají viníky z masa a kostí. Muslimy. Ví se zatím o dvou vinících různých požárů na území Austrálie a je velmi pravděpodobné, že i mnohé další požáry tam mají na svědomí právě stoupenci pedofilního proroka. Jistý Fadi Zraika, muslimský migrant, založil v Austrálii hned několik požárů, dalším žhářem je také muslimský migrant Abraham Zreika.

Zakládání požárů je podobně jako teroristické útoky či ničení atributů jiných náboženství zcela běžnou formou džihádu na územích, která zatím ovládají káfirové a muslimové je hodlají dobýt.

Vzpomínáte si, jak dlouze byly omílány loňské útoky na mešity na Novém Zélandu? Pamatuji si, že nad těmi se média pohoršovala snad měsíc den co den, zatímco nad velikonočními útoky muslimů na Srí Lance se pozastavili relativně krátce.  Dlouho pak média ani nechtěla přiznat, že viníci jsou muslimové, přitom na Srí Lance bylo nesrovnatelně víc obětí, než na Novém Zélandu. Al Hamajda vyhrožoval přísným potrestáním všem, kdo by útoky na Novém Zélandu schvalovali, zatímco v případě útoků na Cejlonu či jakýchkoli teroristických útoků v Evropě nikdy nevyhrožoval muslimům za jejich schvalování. Ostatně, stejné “mrtvé brouky” vzhledem k muslimům dělají i ostatní evropští politici, kteří přehlížejí dokonce i jejich hromadné oslavy teroristických útoků v ulicích evropských měst.

Lze předpokládat, že s přibývajícím počtem muslimů v Evropě se i zde začnou muslimové k podobným akcím stále častěji ve jménu Alláha uchylovat.

Požár Notre Dame mohl být pouhou předzvěstí toho, co nás čeká v příštích desetiletích.                                                                        Napsal Slovanka

Surrealistická opera Julietta aneb Snář má v Ostravě derniéru                 January 13.

    Národní divadlo moravskoslezské uvedlo poprvé ve své historii operu Julietta aneb Snář jako připomínku 60. výročí úmrtí Bohuslava Martinů. Skladatel zhudebnil hru francouzského spisovatele Georgese Neveuxe, který si ho sám vybral. Opera vznikla v roce 1938 a sám Martinů ji považoval za svou nejzdařilejší.

    V NDM dílo hudebně nastudoval Jakub Klecker a režie byla svěřena progresívnímu duu SKUTR, jež tvoří Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka. Dvojice přizvala ke spolupráci scénografa Martina Chocholouška a kostýmní výtvarnici Simonu Rybákovou. V tomto složení umělecký kolektiv podtrhl snový ráz díla.                                                                                                                  foto: Martin Popelář

    Prosím o vysvětlení                                                                                       January 12.

    Napadlo mi už po několikáté proč naše vláda a speciálně prime ministr Justin Trudeau, na jedné straně podporují islám a muslimské emigrace a na druhé straně LGBT komunitu a feminismus. 

    Může mně, naivnímu a nevědomému, někdo vysvětlit, jak se tato jeho podpora islámu a LGBT slučuje. Možná, že je to možné, ale ten, kdo ví, o čem je islám a šaría to “nespolkne”. Cílem každého praktikujícího muslima je dřív či později nastolení práva šaría, pro které je celé LGBT i feminismus absolutně tabu. Jak dopadnou příslušníci LGBT komunity i feministky ve státě pod vládou práva šaría nebudu teoretizovat. Protože na světě jsou lidé, kteří podporují obě tyto téměř neslučitelné ideologie musí k tomu být nějaký racionální důvod a já ho prostě asi pro svoji neznalost a možná nevzdělanost zřejmě nevidím. Existuje důvod pro podporou nekompatibilních záležitostí a nebo je to výsledek lidské hlouposti a absolutní neschopností samostatného myšlení? Stále nechápu, jak si zdůvodnuje náš prime minister, na jedné straně to, že podporuje muslimy a na té druhé, že podporuje LGBT ideologii a feminismus.  Kterou skupinu lidí náš Justin Trudea podvádí a komu lže? 

    Nemyslím, že z kabinetu našeho prime ministra se dočkám odpovědi, ale možna, že mezi námi žijí lidé kteři by to mohli vysvětlit. Tedy ještě jednou, prosím, vysvětlete mi, jak se slučuje jeho podpora muslimů, čili muslimské ideologie a názoru na svět a na druhé LGBT a feminismu. (a to se neptám jak je to se soužitím s ostatními náboženstvi, protože to víme ze zpráv kanadských medií).

    Lado

    POKRYTECTVÍ OHLEDNĚ SOLEIMANIHO                                                      January 11.

    GmailJe morálně nechutné a absolutně směšné, že všichni ti levicoví západní „lidumilové“ byli tak uraženi a pobouřeni, když byl odstraněn íránský super terorista. Přitom za posledních 40 let, kdy Írán odsoudil tisíce žen, básníků a nezletilých k smrti, nevyšli ani jednou do ulic.

    Kde byli všichni tito Zápaďáci, tak hluboce znepokojeni zabitím Qassema Soleimaniho, když kumpáni tohoto íránského generála na ulicích nemilosrdně zabíjeli tisíce íránských chlapců a dívek, kteří žádali svobodu, a ženy, které si sundaly závoje a které nikdy nepoznaly jediný den demokracie?

    Tento případ vrhá světlo nejen na evropské ale i americké pokrytectví, ale také na její sebeponižování. Zdá se, že Západ se ve skutečnosti nestará o „hodnoty“, kterých by si měl vážit nejvíc: o svobodu, lidskou důstojnost, rovnoprávnost, sekularismus a úctu k menšinám.

    Írán je první zemí, která svrhla prozápadní vládu a nahradila ji islámskou teokracií. A to nevyšlo.

    Podle Amnesty International „byla více než polovina (51%) všech zaznamenaných poprav v roce 2017 provedena v Íránu“. Ve vztahu k počtu obyvatel drží Írán světový rekord v popravách na osobu. Mezi lety 1985 a 2017 došlo v Íránu k nárůstu vězňů o 333%.

    Nejen, že prchá íránská mládež, i porodnost kolabuje. Írán zažil jeden z nejrychlejších úbytků plodnosti na světě. Pokles plodnosti o více než 50% za jediné desetiletí nebyl nikdy jinde zaznamenán. Evropě to trvalo 300 let, aby zaznamenala pokles ze 7 na 1,7 dítěte na ženu, což je pokles, který Írán zažil od roku 1979.

    Před třiceti lety padla jedné noci Berlínská zeď bez vypálení jediné kulky. Socialistický režim byl zničen zevnitř. Íránští muláhové se nebudou řídit stejným scénářem a neopustí svou zemi, aniž by prolili krev svého lidu. To je to, co dělali každý den během posledních 40 let. Tisíce nevinných íránských mužů a žen bylo zabito svými ajatolláhy a stovky Židů bylo zabito od Buenos Aires přes Burgas až po Izrael íránskými vládci a jejich zástupci.

    Otázkou nyní je: pomůže Evropa, která byla během 40 let smrtelné islámské revoluce tichá a lhostejná, íránskému lidu, aby se osvobodil od toho hrozného režimu založeného na šárie nebo bude dál pokračovat v sebe omlouvajícím utrpení, které se odráží v jejím morálním relativismu?                                                                                                                                                                  GIULIO MEOTTI, Italy

    ITALY

    NEW ORLEANS

    SLOVAKIA

    MADARSKO

    CESKO - TRUTNOVSKA SKOLA

    URALSKY DIXIELAND - RUSSIA

    Dva festivaly protnulo celoživotní přátelství Mahlera a Foerstera                                      January 8.

    Napsala  Zuzana Selčanová 

      Koncertním sále Pražské konzervatoře konal závěrečný koncert, který byl průsečíkem dvou festivalů: 7. ročníku Kultury v srdci Prahy a 22. ročníku MELODRAMFESTU.

      Koncert s podtitulem „Pocta Foersterovi“ oslavil 160. výročí narození Josefa Bohuslava Foerstera a přinesl spojení tohoto skladatele s dalším velikánem: Gustavem Mahlerem. Oba pojilo celoživotní přátelství, k němuž byl program navázán. Úvodního slova a režie se ujala Věra Šustíková, která společně s dirigentem Jiřím Petrdlíkem koncert dramaturgicky uchopila.

      Hudební večer otevřelo známé Mahlerovo Adagietto pro smyčce a harfu ze Symfonie č. 5. Nástrojové party dávají každému hráči příležitost vyniknout a ukázat své kvality, což bylo v akustice koncertního sálu Pražské konzervatoře výzvou. I přesto se podařilo dirigentovi vytáhnout z hráčů Severočeské filharmonie Tepliceskvělé výkony. 

      Pak už zazněly skladby od samotného J. B. Foerstera. Tento skladatel patří k jednomu z nejplodnějších pokračovatelů Zdeňka Fibicha v žánru koncertního melodramu. I když Foerster své melodramy komponoval primárně pro recitaci a klavír, na koncertě dostaly prostor jejich čtyři orchestrace (z pera I. Krejčího a O. Ostrčila). Jako recitátoři se předvedli posluchači hereckého oddělení Pražské konzervatoře pod vedením Kateřiny Vlkové. Melodram Tři králové (J. V. Sládek) předvedl Matyáš Greif. Interpretace Norské balady (J. Zeyer) se ujala Adéla Gajdošová. Pozornost publika si získal umělecký výkon Vendelína Urbana, který zdárně zarecitoval Foersterův melodram Kejklíř (O. Fischer). Vrcholem hereckého vystoupení pak byla recitace Josefa Bánovce. V melodramu Romance štědrovečerní (J. Neruda) se mladému hereckému adeptovi podařilo souznět s hudbou a interpretace se ujal nejpřesvědčivěji. Zasloužená odměna v podobě vřelého potlesku publika napověděla, že Josef Bánovec má s recitací melodramu již zkušenost. 

      Závěr koncertu patřil opět Mahlerovi a jeho cyklu Kindertotenlieder („Písně o mrtvých dětech“ na texty F. Rückerta) v podání Barbory de Nunes-Cambraia. Mahler cyklus komponoval v letech 1901–1904, tedy v době, kdy vznikala i jeho 5. symfonie. Pěvecký projev se prolínal se sólovým vedením jednotlivých nástrojů. Právě zde vynikla naplno jedinečná barva orchestru. Mahlerova promyšlená představa o interpretaci písní vyžaduje od zpěváka dokonalou techniku, což mezzosopranistka jistě předvedla. 

      Idea propojení Mahlerovy hudby a Feoersterovy tvorby v žánru koncertního melodramu i podle ohlasu publika svědčí o tom, že oba skladatelé mají mezi současnou hereckou a diváckou generací stálé místo. 

      V Kanadě a "okolí" v nikde nedostanete větší a chutnejší řízek                        January 6.

      než v restauraci Golden Phaesant v Mississauze. Historie schnitzlu, tedy řízku není složitá,... za Havla bylo nutný zapomenout na komouše, za komoušů na Masaryka, za Beneša na Hitléra, za Hitléra na Masaryka, za Masaryka zas na Rakousko. Co nám však brání vzpomínat na rozhodujicí a světoznámé Čechy kdykoliv si zamaneme?
      5. ledna 1858 v Miláně zemřel Josef Václav Antonín František Karel hrabě Radecký z Radče.

      Josef Václav Radecký z Radče se narodil 2. listopadu 1766, zámek Třebnice, celým jménem Josef Václav Antonín František Karel hrabě Radecký z Radče, byl český šlechtic z rodu Radeckých z Radče, významný rakouský vojenský velitel, stratég, politik a vojenský reformátor, jenž je považován za jednoho z nejlepších vojevůdců Evropy 19. století.

      Během své vojenské kariéry se aktivně podílel na porážce napoleonské Francie a reformě rakouské armády. Později byl za své zásluhy jmenován velitelem rakouských sil v Itálii a roku 1836 rakouským polním maršálem. Ve věku 82 let následně jednoznačně zvítězil v první italské válce za nezávislost nad spojenými armádami piemontského krále Karla Alberta a zajistil reinstalaci rakouské moci v severní Itálii.

      V roce 1849 byl jmenován generálním guvernérem Františka Josefa I. pro Království lombardsko-benátské, jímž zůstal až do roku 1857, kdy se stáhl z veřejného života.

      Jistě: říkával "Já jsem také Čech, ale nikdo to nemusí vědět." Leč nikdo mu neodpáře, že byl vyjímečně skvělý. A to nejenom podle vídeňské gastronomické tradice, kdy si Josef Radecký již v mládí oblíbil milánskou specialitu, telecí řízek, smažený ve směsi strouhanky a sýra. Jeho osobní kuchař tuto pochoutku přivezl do Vídně, vynechal strouhaný sýr a vznikl klasický vídeňský řízek v trojobalu. Radecký byl proslulý gourmet a zadlužil se díky svým hostinám, které pořádal až do pozdního věku. Radeckého pochoutku brzy převzal jeho obdivovatel, mladý císař František Josef I.                 Podle neznameho autora

      Slavnostní otevření Státní opery v Praze                                                          January 5.

      Státní opera je jednou ze čtyř scén, kterými v současnosti disponuje Národní divadlo v Praze. Budova stojí v Městské památkové zóně Vinohrady, 10 minut od hlavniho nádraží. Včera se po 3 letech opět naplnilo hlediště i jeviště, Státni opera byla po ůplné rekonstrukci znovu otevřena. Mezi pozvanymi hosty byli velvyslanci USA, Německa, Rakouska, Francie, Polska, Maďarska, Izraele, Norska a Slovenské republiky. Na znovu otevreni Statni opery přijel také populární premiér Madarska Viktor Orban.

      Z českých politických špiček na slavnost otevření opery přišli premiér Andrej Babiš a předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček (oba ANO), někteří ministři a ministryně nebo předsedové poslaneckých klubů a pražský primátor Zdeněk Hřib, kardinál Dominik Duka a šéf odborů Josef Středula.V hledišti se objevili take ředitelé českých i světových operních a baletních domů, stejně jako osobnosti a mecenáši české kultury.

      Předchůdcem budovy dnešní Státní opery Praha na pozemku někdejší zahrady usedlosti Smetanka bylo v letech 1859-1885 Novoměstské divadlo. Byla to dřevěná letní scéna s kapacitou 1241 míst k sezení a na 2000 míst k stání. Drěvené, letni divadlo šestadvaceti letech provozu nahrazeno novou zděnou budovu a tak v roce 1888 zacal provoz v novem Německém divadle.Naposledy se v Novém pražském německém divadle hrálo 25. září 1938. Poté Divadelní spolek vypověděl všechny smlouvy a v lednu 1939 prodal divadelní budovu československému státu.Hned po zacátku okupace se v divadle usidlila Německá opera (Deutsches Opernhaus)(1939 až 1944).
      Divadlo pod novým názvem sloužilo pro politická shromáždění příslušníků NSDAP a pokud se v něm hrálo, jednalo se o příležitostné hostování souborů ze zahraničí a souboru německé opery. V 1940 bylo v Berlíně rozhodnuto o částečné renovaci divadelní budovy včetně instalování nového osvětlovacího parku a divadlo se začalo označovat jako Deutsches Opernhaus.Později, 1. září 1944 byla nařízením protektorátní vlády všechna divadla uzavřena. Personál pražské Německé opery byl nasazen do zbrojního průmyslu...
      Změna nastala v květnu 1945, kdy zde skupina mladých divadelníků v čele s Aloisem Hábou Divadlo 5. května a první opera uvedená po druhé světové válce 4. září 1945 byli Smetanovi Braniboři v Čechách. Umělecký program usiloval o vytvoření avantgardní scény, která by představovala protipól ke konzervativněji zaměřenému Národnímu divadlu. Po premiéře Hoffmannových povídek 29. srpna 1946 následovala svérázná podoba do té doby „nedotknutelné“ Prodané nevěsty, dále uvedení Hábovy čtvrttónové opery Matka, Prokofjevových Zásnub v klášteře pod názvem Maškaráda ad. Výsledky práce vzbuzovaly pozornost publika i médií včetně ohlasů ze zahraničí a Velká opera 5. května začala znamenat pro Národní divadlo nežádoucí konkurenci. Nakonec byla usnesením vlády od sezony 1948/49 začleněna do svazku Národního divadla jako jeho třetí scéna. Tak neslavně skončila dalši etapa v životě divadla. V roce 1949 dostala pojmenování Smetanovo divadlo. Jevištní dispozice nadále předurčovaly tuto scénu k provádění velkého světového operního repertoáru, významnější úlohu než kdykoliv předtím zastával balet. V letech 1967 až 1973 prošla divadelní budova poprvé od svého vzniku generální rekonstrukcí. 1. dubna 1992 se na divadelní vývěsce k večernímu představení Verdiho opery Otello poprvé objevuje nové záhlaví, Státní opera Praha; hlavní město tak znovu získává druhou operní scénu. Po dlouhých desetiletích jsou to opět ředitelé samostatné umělecké instituce, kdo určují její charakter a orientaci. Od 1. ledna 2012 nese budova název Státní opera. Plánovaná rekonstrukce nabývá stále jasnějších obrysů a poslední návštěvníci se s operou v divadle loučí 2. července 2016 představením Pucciniho Turandot. Poté už přesýpací hodiny začínají stavbařům a restaurátorům odměřovat čas. Po uzavření budovy soubor Státní opery nadále hraje jak v historických budovách Národního a Stavovského divadla, tak ve smluvně dohodnutých termínech v Hudebním divadle Karlín nebo ve Foru Karlín (koncerty a koncertní provedení oper). Po 42 měsících od zahájení rekonstrukce se na začátku roku 2020 Státní opera znovu otevírá svým návštěvníkům.                                                                                                                     připravil a napsal Lado

      Bergův dekadentní Vojcek zahajuje letošní přenosy z Met.                               January 4.

        foto: The Metropolitan Opera

        Prvním přenosem z Metropolitní opery v roce 2020 je zřídka uváděná opera Vojcek Albana Berga. Nové nastudování opery se v kinech objeví 11. ledna. Podle zahraničních recenzí jde o jednu z nejlepších produkcí aktuální sezóny.

        Avantgardní operní dílo rakouského skladatele Albana Berga, které vznikalo v letech 1915 až 1921, je sestavou patnácti relativně krátkých scén, přičemž každá z nich se liší hudební formou. Právě látka pro orchestr je zde skutečnou výzvou, protože každý z nástrojů má v podstatě vlastní part. První dějství se tak rozpadá do pěti fragmentů (mj. suity, rapsodie, vojenského pochodu nebo ukolébavky), druhé je uzavřenou symfonií o pěti větách, klíčové je i použití opakovaných leitmotivů. Vojcek je hudebně náročný kus, který reflektuje nesmyslnou krutost (nejen) první světové války. Příběh vypráví o běžném životě vojáků na německé vesnici, přičemž Bergovy postavy jsou opsané ze skutečného života.

        Do Metropolitní opery se Vojcek vrací v novém nastudování Williama Kentridge, jež vychází z jeho vlastní inscenace pro operní festival v Salcburku. Kentridge jej vizuálně zahalil do temných barev, ať už jde o kostýmy nebo projekce, které dotváří syrovou, časem i prostorem neukotvenou atmosféru. Hlavní postavu ztvární švédský barytonista Peter Mattei, dlouholetý člen ansámblu newyorského operního domu. Debutoval v roce 2002 ve Figarově svatbě W. A. Mozarta, v jeho současném repertoáru najdeme mimo jiné hned dvě role v dílech Richarda Wagnera. Sekundují mu Gerhard Siegel jako Kapitán, Christian Van Horn v partu Doktora nebo Elza van den Heever jako Marie. Orchestr řídí Yannick Nézet-Séguin.

        V únoru pak budou přenosy z Met pokračovat unikátním propojením operní tradice a amerického jazzu z pera bratří Gershwinů v Porgy & Bess, diváci se mohou rovněž těšit na nové nastudování Wagnerova Bludného Holanďana nebo na Donizettiho Marii Stuartovnu, v níž září sopranistka Diana Damrau. Přenosy z Met budou již tradičně uvedeny v síti Aerofilms.