news 2020

Klikněte na obrázky, dostanete nový link a nebo se obrázky zvětší - posuňte dolů pro další zprávy

Click on images for details and links - Scroll for more news

Starší zprávy najdete podle datumu

DIXIELAND IN THE WORLD

TORONTO,

Valentýnská pohlednice    February 12.

Až uvidite galerii valentýnských pohlednic, jistě budete je chtit poslat svym blizkým.

Pošlete jim odkaz na naši webovou stránku.

www.nocturnesinthecity.com

Čeština a chlast

Jak se říká hezky česky těm, kteří si poněkud více přihnuli?

Elektrikář může být nadrátovanej a soudce jak zákon káže.

Klempíř byl na šrot.

Metař byl nametenej a sládek nachmelenej.

Akademický malíř byl pod obraz a malíř pokojů zmalovanej.

Loutkoherec byl zpumprlíkovanej.

Zpěvák, a že jich bylo, byl zhulákanej.

Letec byl jako bomba, pyrotechnik jako puma.

Kanonýr jako dělo.

Pracovník pneuservisu byl gumovej.

Truhlář byl jako prkno.

Kněz byl jako slovo boží, funebrák tuhej.

Meteorologa nebylo potřeba, ale byl by na mraky.

Veterináře potřeba bylo, a když se vracel z akce, byl jako zvíře.

Boxer byl ztřískanej, kropič zlitej.

Zemědělci ji měli jako vidle.

Zootechnik v JZD byl jako dobytek a řezník jako prase.

February 8

Kovář byl zbušenej.

Kuchař na kaši a myslivec piclej.

Písmomalíř byl často zlinkovanej a lakyrník zlakovanej.

Kominík byl zčazenej.

Sklenář měl okno.

Uklízečka bude na prach. Zaměstnanec autobazaru je jetej,

Dopravář má špičku a pumpař je total.

Zahrádkář by mohl být nakropenej, dřevorubec zrubanej.
Karbaník je zkárovanej. Ortopéd bude zlámanej,

dermatolog koženej, a anesteziolog v bezvědomí.

Pedagog bývá vyškolenej.

Hudebník na moll a entomolog na mol. Flétnista zhvízdanej.

Chmelař je jako žok.

Ajznboňák i tramvaják je vykolejenej. A výhybkář namazanej.

Zoolog má opici. Logicky. Kynolog je jako doga.

Zákazník má nakoupeno.

Řidič je zřízenej a ocelář zkalenej.

Na Českém plese teklo šampaňské proudem,                 February 3.  servírovala se večeře o několika chodech, číšníci nalévali vybraná vína a sál zdobily tisíce čerstvých květů.  Zlatým hřebem večera bylo vystoupení Hany Zagorové, Ondřeje Rumla nebo Olympicu. K tanci hrál BOOM! BAND kapela Jiřího Dvořáka, tedy hudební těleso našich předních pěveckých hvězd – v minulosti doprovázeli třeba Lucii Bílou nebo Karla Gotta Ples uváděli Iveta Vítová a Jan Čenský
Na fotky z této prestižní akce se můžete podívat do naší galerie! Poznáte všechny slavné tváře, které se na ní objevily? Posted 3.February                                                                                          Fotky jsou od Fandy Jiraska

DOBRÝ DŮVOD K OSLAVĚ                               February 1.
V pátek 31. ledna jsem si o půlnoci udělal malou rodinnou oslavu, protože Britové právě vyhráli svou druhou bitvu o Británii s Německem. Tentokrát nemuseli sestřelovat nepřátelská letadla, bojovali „jen“ s intrikami a vydíráním antidemokratického unijního aparátu, v němž mají už delší dobu hlavní slovo především němečtí neomarxisté.
Celé tři roky jsem doufal, že to Britům vyjde, a konečně se to stalo. Navzdory tomu, že Britové dočasně ustupují v tom, že nebudou rušit unijní legislativu okamžitě, ale až později, a nějakou dobu budou ještě přispívat do rozpočtu unie. Na tom všem je vidět, jak formalistický je článek 50 tzv. Lisabonské smlouvy o odchodu členské země z unie, a také proč mnoho kritiků té smlouvy právem tvrdí, že zavání potichu naplánovanou diktaturou.
Málokterá bitva proběhne bez obětí a často je v jejím průběhu nutné nahradit velení, které selhává, takovým velením, které přivede bránící se národ k vítězství. Tohle všechno nám Britové dokázali předvést znovu a příkladně demokraticky. Jsem přesvědčen, že nastává čas, kdy bychom měli i my začít uvažovat podobným způsobem. A netýká se to jen nás. Stejně jsou na tom Maďaři, Poláci a nakonec i Slováci, dohromady přes 64 milionů Evropanů. Navíc je jisté, že by se ke společenství V4 rády připojili i další národy. Čím déle budeme vyčkávat, tím obtížnější bude obnovení národních suverenit našich států.                                                                                                                                    Váš Pavel Chrastina

ZASNĚŽENÁ ROMANCE           January 30.

divadle Broadway v Praze, uvedli 30. ledna večer, muzikal Zasněžená romance. Je to swingový muzikál s hudbou Glena Millera. Dominantní v celé muzikálové shouw je především doba a hudba swingu. Je to muzikálová show plná tance, zpěvu a činohry. 
Příběh kapely, která získá angažmá v Sun Valley i se svou hvězdou Vivian Dawnovou. Všechno běží hladce, až do chvíle, kdy se manager Jarie Allan přizná, že očekává dítě z válčící Evropy a slíbil, že se o něj bude starat celá kapela. K údivu všech ovšem nepřijede dítě, ale už slečna. Hvězda Vivian Dawnová na ni žárlí, urazí se a odjíždí pryč. Situace je velice napjatá, ale vše vyřeší dívenka z Evropy, která hvězdu plně nahradí. Všechny scény jsou samozřejmě proloženy hudbou, tancem, stepem. Učinkoval  orchestr a company Severočeské divadlo Ústí nad Labem.

Fotky poslal náš kamarád Fanda Jirásek

ITALY

NEW ORLEANS

SLOVAKIA

MADARSKO

CESKO - TRUTNOVSKA SKOLA

URALSKY DIXIELAND - RUSSIA

36 nejlepších písniček

Karla Kryla

Zlo vítězí ve chvíli, kdy se začínáme bát.                                                           January 26.

"Strach opět ovládá zemi, která je její největší hybnou silou" konstatoval velvyslanec Německa Walter Koch v  Československu v roce 1921.

Karel Kryl: Země lhostejnost, kniha, kterou nechtěl nikdo vydat.

Cituji ze článku z roku 2012: Zaráží přesností postřehů a skoro až vizionářským odhadem událostí věcí příštích. Karel Kryl se podivoval nad tím, jak je možné, že se po přejezdu hranice nic viditelně nemění. „Hledal jsem nově zasazené stromy a nalézal ty staré, pokácené vichřicí. Snad jsem ty sazeničky přehlédl. Strom roste dlouho…“

„Posílají mě tam, odkud se vždy – byť jen na čas – vracím. Vadím zase … Jen mrtvé ryby plavou s proudem, praví přísloví. Jenže jak sleduji pozorně denní dění, čas ubíhá, čemuž nasvědčuje zostřování politického boje. Ach, kdyby politického. Partajně politikářského…Bavím se, ale není to humor nejpřijatelnějšího druhu. Otírali si o mně hubu. Elévové i novináři, příležitostné psačky plačky, zklamaní samečci, nadšení svazáčci z jakéhokoli svazu“.

S demokraturním davem hysterických Havelek a Havílků, kteří si neuvědomují nic, co jim sametový prezident opakuje týden co týden ve vypůjčených hovorů z Lán, netuší zbla z toho, co jim o demokracii pravil a dosud ze záhrobí tvrdí originál Tomáše Masaryka.“

„Sedm let v Československu a dvaadvacet let v zahraničí se mí kolegové i já pokoušeli udělat cosi pro republiku, jež nebyla republikou, ale protektorátem Moskvy.

„Zavládla tu vstřícná předposranost redaktorů, novinářů, vedoucích rozhlasu a televize. Z jednostranné informační sítě na obou stranách česko-slovenské barikády byly posléze rozníceny gubernijní vášně – závist, nenávist, šovinismus pražský a bratislavský. Klausova slova: Peníze nesmrdí umožnila transformaci bolševického majetku, nakradeného za 40 let – do nového kapitalistického vlastnictví. Staronové struktury prakticky ovládly hospodářství. Závist a nenávist, pěstované po desetiletí, pak tento trend podpořily. Jsme na cestě nikoli k demokracii západního typu, ale ke kapitalismu devatenáctého století.“  

Karel Kryl, jehož vnímavost k různým nespravedlnostem byla velmi známá, pak popsal i to, jak se někdy na sklonku roku 1992 díval na obrázek Ondřeje Němce v Lidových novinách. Zaujal ho komentář pod ním s následujícími slovy: „K atmosféře klidu a tvořivé práce mohou podle mínění přispět i novináři, kterým včera oba pánové poradili, jak zacházet s informacemi, jak je zařazovat na stránky podle důležitosti a jak vybírat titulky.“

„Ujišťuji vás, že na obrázku ale není vyobrazen Gustav Husák s Vasilem Bilakem, nýbrž Václav Klaus s Václavem Havlem. A že se skutečně píše rok 1992 a nikoli 1972…“ 

V doslovu knihy je pak konstatováno, že Krylovy články ukazují, jak mimořádného a vskutku nezávislého politického komentátora v něm česká a slovenská společnost ztratila. Protože upadl i krátce po revoluci opět v nemilost a do nepřízně rozhlasových a novinových redaktorů, neměl Kryl možnost své publicistické texty představit širší čtenářské a posluchačské obci. Dnes je možná více než tehdy zřejmé, jak osobnosti jeho formátu chybějí.

„Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou. Ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou. Ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce a z těch, kdo pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce,“ zpíval Kryl v písni Demokracie z alba Monology. A jak se ukazuje, jeho slova jsou stále aktuální.

„Král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem, pod střechou velký partaje se u koryta sejdem,“ narážel dál na poměry v písni, kterou složil v roce 1993. Právě tenhle song je dost žhavým kandidátem na hymnu iniciativy Holešovská výzva, která mimo jiné chce, aby v této zemi mohli obyčejní lidé slušně žít.

Pohřeb politiky moc nelákal...

Ostatně v českých hospodách čtvrté cenové skupiny, si Karel Kryl po převratu roku 1989 tříbil názory. „V Praze to není tolik cítit… Vyjeďte si ven, sedněte si do hospody a poslouchejte. Nadšení a jásotu nad naší situací se nedočkáte,“ řekl Kryl už v roce 1994 v jednom rozhovoru. Po jeho smrti na zádušní mši v březnu 1994 přišlo politiků jen minimum. Nedorazil ani tehdejší prezident Václav Havel. Jediný vyslaný reprezentant Hradu Ivan Medek jen prohlásil: „Karel se mýlil, když se domníval, že ti, které kritizoval, ho nemají rádi.“                 Jan Šinagl

https://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/kauzy/Takto-psal-Karel-Kryl-o-rozkradani-Havlovi-i-Klausovi-Nikdo-to-nechtel-vydat-226768


Beethoven jako titán?                                                                                January 24.

    Začal jubilejní rok Ludwiga van Beethovena, před jehož koncem, ve čtvrtek 17. prosince, uplyne čtvrtina tisíciletí ode dne, kdy byl budoucí slavný skladatel v Bonnu pokřtěn.Dá se předpokládat, že se narodil o den dřív, ale datum doloženo není. K celoročním připomínkám výročí se provedením Missy solemnis přidala Filharmonie Hradec Králové. I tento koncert – pokolikáté už za všechny ty roky – zpřítomnil opět a mimoděk jednu stálou otázku: jak jeho hudbu chápat. Jako odkaz završitele vídeňského klasicismu, hledajícího nové umělecké obzory a mravní ideály? Nebo jako odkaz bouřliváka, vzpurného bojovníka s osudem?

    Skladbu zamýšlenou pro uvedení arcivévody Rudolfa na biskupský stolec nestačil Beethoven napsat včas, zpozdil se dokonce o několik let. Slavnostní mše, hudba velké duchovní hloubky, vznikala v sousedství 9. symfonie, a to – podobně jako ona – se vznešeným záměrem. Beethoven byl přesvědčen, že je v silách člověka vyvolat v bližních víru. Působení, ve které u své hudby doufal, mělo ovšem samozřejmě přesáhnout církevní prostor. A skutečně ho přesáhlo. Missu solemnis dnes vcelku logicky chápeme jako koncertní, nikoli liturgické dílo.

    Missa solemnis je výjimečné dílo, vzdálené církevnímu mysticismu, vzdálené katolicismu, jak ho známe u Haydna nebo Brucknera. Zapadá to do obrazu skladatele. A ani se to nevylučuje s faktem, že původně uvažoval o skladbě k církevní příležitosti. Ale vymklo se mu to ještě o dost víc. Vždyť i pouhý vnější parametr stopáže překračuje rozměry obvyklé pro mešní kompozice skoro o sto procent… Skladatel byl upřímně věřící a byl hluboce přesvědčen o existenci všemocné božské bytosti, věřil v mravní zákon, ale k církvi jako instituci zachovával zdrženlivost. Zkomponoval mši, která mešní obřady a hudbu k nim daleko přesahuje.

    Kyrie, Credo a Agnus Dei z budoucí Missy solemnis poznalo publikum v metropoli, kde Beethoven žil, v květnu 1824. Označení těchto tří částí slovem "hymnus" souviselo se skutečností, že užití mešního textu nebylo tehdy v Rakousku ve světském prostředí povoleno. První veřejné provedení celé mše se nekonalo ve Vídni, ale paradoxně měsíc předtím v Petrohradu.

    U Beethovena o osmnáct let mladší šlechtic studoval předtím od roku 1804 hru na klavír a kompozici a pro klávesové nástroje sám skládal.  Vyšla tiskem v roce až v 1819.                                                                                                                        Autor: Petr Veber

    Foto: Veronika Paroulková, Lukáš Hurník, Archiv KlasikyPlus, Wikipedia 

    Ve své době skandální film "Extase"                                                                               January 23.

    se vrací do českých jako nejlepší restaurovaný film loňského roku, Snímek Extase Gustava Machatého z roku 1933, který na Benátském filmovém festivalu získal ocenění za nejlepší restaurovaný film roku 2019, byl českým divákům poprvé představen 17. ledna na premiéře v kině Lucerna. Slavnostní večer otevřela pro tuto příležitost složená skladba Jany Vöröšové v provedení Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Výsledek digitálního restaurování, které probíhalo v loňském roce pod dohledem Národního filmového archivu, vstoupí do české distribuce 23. ledna 2020.

      Extase byla natočena ve třech jazykových verzích – české, německé a francouzské. Kromě jazyka se částečně lišily i hereckým obsazením, ale originální způsob vyprávění – stejně jako obnažené scény představitelky hlavní role Hedy Kiesler, později v Hollywoodu známé jako Hedy Lamarr – jim byly společné. Národní filmový archiv se rozhodl restaurovat českou verzi, k níž se však v jeho sbírce nedochovaly žádné původní filmové materiály. Restaurátorský tým proto pátral po potřebných filmových materiálech po celé Evropě, aby nakonec použil materiál z celkem šesti zdrojů. Na celý proces dohlížela restaurátorka Národního filmového archivu Jeanne Pommeau. „Nejen úspěch, ale i skandální pověst Extase se podepsaly na filmových materiálech – ty, které se dochovaly, jsou často velmi opotřebené, protože nesou stopy po četných projekcích a cenzurních zásazích. Navíc bývalo mezi promítači běžné, že si na památku z filmových kopií vystřihovali slavnou ‚nahou‘ scénu. Materiály zapůjčené ze zahraničních archivů bylo třeba analyzovat a porovnat, abychom dokázali obnovit českou verzi, jak byla uvedena v kinech před téměř devadesáti lety.“

      Původni premiéra Extase byla 18. ledna 1933 v kině Lucerna, a to s orchestrální předehrou skladby Giuseppe Becceho, "Když jsme se rozhodli objednat novou ouverturu, navázali jsme na dobovou praxi takzvaných promenádních koncertů či suit – předehry k populárním filmům, operetám či jiným dramatickým kusům zpravidla vycházely z notového materiálu díla a měly za úkol diváky seznámit s jeho hlavními motivy a navodit patřičnou atmosféru. Jana Vöröšová vzdává svou novou skladbou hold hudbě Giuseppe Becceho, zároveň ji ale staví do nových kontextů a ukazuje, jak aktuálně může filmová hudba první poloviny dvacátého století i dnes znít,“ říká k orchestrální předehře kurátor hudby a zvuku Národního filmového archivu Jonáš Kucharský.

      Po slavnostní projekci se Extase vrátí 23. ledna 2020 na plátna českých kin. Diváci ji uvidí například v kinech v Táboře, Svitavách, Mostě, Prostějově, Nymburku, Havířově, Třinci, Humpolci či Písku. Díky ocenění z Benátského festivalu je o film velký zájem i v zahraničí – Extasí zahájilo newyorské Museum of Modern Art svou přehlídku restaurovaných filmů a byla součástí četných festivalových ozvěn po celém světě. V nejbližší době ji čekají uvedení například v Berlíně, ve Vídni či v Sydney.

      Redakce Harmonie

      ...víme nyni všechny hudebně-technicko-pikantní záležitosti fimu, ale vlastně o čem je film to jsme se z recenze nedověděli, cili musime ji do kina a shlédnout co téměř před 100 lety byl filmovy scandal.                                                                                                                                                        Lado


      Hudební pocta národnímu nápoji: FOK uvede Pivní oratorium                        January 23.

        Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK uvede 30. ledna koncert věnovaný fenoménu piva. ve Smetanově síni Obecního domu zahraje Pivní oratorium pro sóla, vypravěče, mužský sbor a symfonický orchestr Jana Kučery, který také bude celý večer dirigovat. Role vypravěče se zhostí Jiří Lábus a v sólech se představí sopranistka Barbora Řeřichová a barytonista Boris Prýgl. Účinkovat bude Pražský filharmonický sbor i Kühnův smíšený sbor. Na koncertě dále zazní symfonická předehra Gambrinus Otmara Máchy, oslavující patrona sladovníků, brabantského vévodu Jana I., a vinným protipólem bude suita z baletu Bacchus a Ariadna Alberta Roussela.

        Filosofií skladby je odhalit poetiku spojenou s českým národním nápojem. „Pivní oratorium je jakousi hudební poctou našemu národnímu nápoji, a to ve formě vážné i odlehčenější. S nadsázkou řečeno, chtěl jsem tak trochu pivo rehabilitovat před vínem, coby zdánlivě výhradním nápojem intelektuálů. Pivní společnost máme tendenci spojovat s něčím pokleslým až vulgárním, mluvíme s opovržením o pivním humoru, o pivním břichu, ale to si ten nápoj nezaslouží. Sbíral jsem několik let texty o pivu vhodné ke zhudebnění a většina jich je ze 16. století. Je zde i text z Římského rituálu, kapitola Svěcení piva. Ale je tam i poloha nadsázky a humoru,“ uvedl autor skladby Jan Kučera.

        Ples CZECH TOP 100 na  Žofině                   January 20.

        v sobotu, 18. ledna, proběhl ples, který je jeden z nejvýznamnějších pro firmy České republiky, protože je také výjimečnou příležitostí k neformálnímu setkání zajímavých osobností i k navázání nových přátelských či obchodních kontaktů v krásném prostředí.

        Ples CZECH TOP 100 se každoročně koná v reprezentačních prostorách paláce Žofín a je uznávanou součástí pražské plesové sezóny. Osmý ročník plesu Czech TOP 100 se konal opět na Žofíně, byl opět plný překvapení, podium bylo na druhé straně a Michal Malatný, Maestro Adam Plachetka hned na záčátku zpivali mezi lidmi dále zpivali Jan Smigmator,  Anička Slováčková, Dasha a jeho big band dirigoval Felix Slováček.  O půlnoci tombola  a po půlnoci Chinaski a Malatný zpívali už v rokerském. Ples navštivilo celkem přes 500 hostů, nejůspěšnějších českých podnikatelů.

        Palác Žofín je novorenesanční památkově chráněnou budovou, která se nachází na Slovanském ostrově. Jak v minulosti tak v současnosti byl významným dějištěm kulturního a společenského života Prahy.

        Kdy a kde jinde se tolik osobností sejde bez myšlenky na pracovní povinnosti, na výrobní, obchodní či finanční problémy, kdy a kde jinde se lze uvolnit, odložit starosti a jen se dobře bavit? Příjemný večer se zajímavými lidmi...       Text a Foto Fanda Jirásek


        Víc než o hudbu nám šlo o příběhy                                                                                  January 19.

        říká tvůrce seriálu o českém jazzu Martin Kratochvíl. Od minulého týdne vysílá ČT art každý pátek nový dokumentární seriál Příběhy českého jazzu. Jeho hlavním tvůrcem je Martin Kratochvíl, sám známý český jazzový muzikant a skladatel.

        LN: Protagonistou prvního dílu byl Jiří Stivín. To znamená, že chronologicky nepostupujete.
        Ne, naše vyprávění stojí čistě na příbězích: „Máš příběh – budeš tam. Nemáš příběh – nebudeš.“ Úplně ignorujeme posloupnost dílů, ty se mohou pustit v jakémkoli pořadí. A časovou návaznost do značné míry ignorujeme i uvnitř každého dílu, skáčeme volně v čase. Obvykle se televizní kamera dívá z hlediště na pódium. My se díváme na pódium ze zákulisí. Koukáme „pod sukně“, směřujeme do intimnějších sfér, snažíme se zjistit, co lidi hnalo k jazzu, co je přimělo k umělecké tvorbě. Hudba je v tomhle našem vidění vlastně až na druhém místě.

        LN: Takhle to bylo vymyšlené od samého začátku?
        Ano, ale „cestou“ se samozřejmě záměry hodně měnily. U desátého, patnáctého dílu už víte, co funguje dobře, co hůře. Museli jsme vždycky najít správný balanc mezi příběhem a hudbou. Aby se z některého dílu nestala jen drbárna.

        LN: Otevřeli se všichni oslovení muzikanti tomuto plánu?
        Jeden díl se jmenuje Češi za oceánem, je o Janu Hammerovi, Miroslavu Vitoušovi, Jiřím Mrázovi, Lacovi Déczim a Ivě Bittové. Ale zrovna Jan Hammer je hodně uzavřený, nikam nejezdí, nenechá se nafilmovat. Já už měl dokonce objednanou letenku do Ameriky, že ho poletím natočit, a on mi do telefonu velice přátelsky sdělil, že to neakceptuje, že nechce být vůbec vidět.

        LN: Kam jste zašli historicky nejdál?
        Do padesátých let, k bigbandům – Brom, Vlach, Krautgartner. Musím se přiznat, že jsem celý život byl takový revolucionář, že jsem na všechnu tuhle hudbu koukal skrz prsty. Ale teď jsem naprosto změnil názor. Dodatečně se musím omluvit všem, kterým jsem celý život tuhle starší muziku vykresloval v černých barvách. Tohle období byl totiž velký hudební vzmach, je neuvěřitelné, že to probíhalo pod dohledem komunistů. Jak ti chlapi hráli! A točili to do dvou stop – neuvěřitelné! Dneska si můžete pomoci padesáti stopami, když něco neladí, doladí se to digitálně, když je něco rytmicky vedle, tak se to v počítači střihne. Nic takového ale tihle staří mistři neměli a za to před nimi smekám.

        LN: Proč jste nezohlednili i meziválečnou českou scénu? Určitě by tam ani nebyla nouze o silné příběhy. Napadá mě třeba Jaroslav Ježek, Jiří Traxler nebo E. F. Burian.
        Původně jsme jeden takový díl zamýšleli, ale přímých svědků už je bohužel velmi málo a nakonec jsme ho vyřadili.

        LN: V titulcích stojí, že se jedná o „dokumentární seriál Martina Kratochvíla“. Jaká přesně tedy byla vaše úloha?
        Já jsem byl někdy v roli scenáristy, většinou režiséra, občas i kameramana. Největší práci na seriálu ale odvedl Lexa Guha, bez něj by ten seriál vůbec nevznikl. Měl roli rešeršéra v televizním archivu. Vždycky, když mi od něj přišla zásilka k nějakému tématu, ukázalo se, že je vlastně úplně zbytečné psát nějaký scénář. Ten se vyloupl sám od sebe právě z těch archivních záznamů.

        LN: Je počet 22 dílů definitivní?
        Oproti jiné nerežimní muzice, jako byl folk nebo bigbít, měl za totality jazz tu výhodu, že byl považován za „hudbu utlačovaného černého lidu“ a tudíž se ho točilo mnohem víc. Čili kvalitního materiálu ještě zbývá pořád opravdu hodně a případné pokračování není vyloučeno. To ale nezáleží jenom na nás.                                                                                                                                                                                                                         ONDŘEJ BEZR

        Zdroj: https://www.lidovky.cz/kultura/vic-nez-o-hudbu-nam-slo-o-pribehy-rika-tvurce-serialu-o-ceskeho-jazzu-martin-kratochvil.A200117_110633_ln_kultura_jto

        RECENZE: Adam Plachetka stavěl mosty. Moderátor je zase bořil                                January 18.

        Operní pěvec Adam Plachetka může začít říkat, že zaplnil O2 Arenu. Nápad udělat z něj hvězdu koncertu jejímu vedení vyšel. Jenže obchodní úspěch nešel ruku v ruce s koncepcí.

        Dirigent Jan Kučera, Adam Plachetka a členové orchestru Belle Epoque | foto:  Tomáš KristMAFRA

        V O2 areně vystupovali z „klasiků“ třeba José Carreras nebo Andrea Bocelli, Pražské jaro tu kdysi uvedlo Osmou symfonii Gustava Mahlera. Zvláštní, vyhroceně komerční prostředí tohoto místa dává o sobě nelichotivě vědět už frontami na bezpečnostní prohlídky, při nichž si skoro jako na letišti nelze vzít ani malou plastovou lahvičku vlastní vody. A člověk se ptá, oč větší je riziko, že si návštěvník koncertu klasické hudby přinese bednu alkoholu či dokonce výbušninu do O2 areny než třeba do Rudolfina či Obecního domu? Nebo je to jen způsob, jak donutit návštěvníky, aby si kupovali předražené nápoje uvnitř?

        Budiž, organizátor má právo stanovit si vlastní pravidla. Ale když už se pořadatel, neboli Bestsport a.s., pustí do koncertu jednoho z našich nejznámějších operních pěvců, mohl by vědět, že je slušností postarat se například o - třeba jen skromný - tištěný program. Zvlášť jde-li o projekt, jenž má dle Plachetkových slov „stavět mosty“ mezi žánry i mezi klasikou a publikem, jež na ni nechodí, ale míří do O2 areny třeba na rockové show. I tací přišli - nejen příznivci Plachetky z řad operních fanoušků. A každý nemusí poznat, že Plachetka zrovna zpívá árii Leporella z Mozartova Dona Giovanniho, a o čem vlastně zpívá.

        K nutnému zlu tohoto typu koncertů patří i ozvučení, bez nějž to přirozeně nejde, ale stejně se nechce věřit, že by nemohlo být citlivější. Aspoň v pravém bočním ochozu nad pódiem zněly hlasy tvrdě, deformovaně, s orchestrem nevyváženě, navíc odkudsi zleva zezadu doléhala ozvěna každého slova a každého tónu.

        Dá se namítnout, že při takovýchto megakoncertech je důležitější celková atmosféra. Ilustrativní videoprojekce a pohybové kreace tanečníků mohly „klasikům“ připadat nadbytečné, pro „rockerské“ publikum zase nejspíš byly příliš zdrženlivé. Hrál Epoque Orchestra s dirigentem Janem Kučerou, Plachetka pozval sopranistku (a manželku) Kateřinu Kněžíkovou, mezzosopranistku Dagmar Peckovou, kteří interpretovali árie, mimo jiné z Bizetovy Carmen nebo z Lehárovy Giuditty, a dále zástupce jiných žánrů, jimiž byli swingový zpěvák Jan Smigmator, vokální skupina Skety, Tomáš Klus a Ondřej Gregor Brzobohatý. Na operního příznivce nejvtipněji zapůsobila klasicko-swingová verze slavné písně Granada, a vůbec šarmantní projev jazzmanů, naproti tomu pokus o společnou píseň Plachetky s Brzobohatým skončil tak, jak končí podobné projekty (pokud to není zrovna Freddie Mercury s Montserrat Caballé): operní pěvec bude prostě vždy nasazovat tóny operně a výsledek bude na obou stranách nucený a strojený. Nepřekvapilo, že nejlepší byl Plachetka v operních číslech.

        Přemostit se jistě dá leccos. Od toho je také osobnost moderátora. Ne každý má sice inteligenci, rozhled a noblesu Marka Ebena, ale i tak byl největším omylem projektu Leoš Mareš, který se ve světě klasiky zjevně vůbec neorientuje, a tak blábolil zbytečné věty, použitelné v kterékoli tuctové estrádě komerční televize. Hlavně nepřestat mlít a mlít a klást Plachetkovi rádobyvtipné otázky typu, jestli doma chodí taky formálně oblečen. Na pódiu byl úplně zbytečný. Kdyby si Plachetka celou akci moderoval sám, bylo by to možná mírně neohrabané, ale ve výsledku rozhodně upřímnější a milejší.

        Ostatně pěvec to pořadateli může pro příště navrhnout - dokázal přece, že mu umí vydělat peníze. A o ty přece jde. Samozřejmě až v první řadě, po stavění mostů, že ano.                                                                                                   Autor: Věra Drápelová

        Zdroj: https://www.idnes.cz/kultura/hudba/adam-plachetka-o2-arena-koncert-recenze-bez-mantinelu.A200117_113848_hudba_era

         Viníkem je Trump                                                                                                January 18.

        Že mu nemohou přijít na jméno voliči Demokratické strany, není samozřejmě vůbec nic divného. V prezidentských volbách naprosto nečekaně porazil jejich kandidátku, a to mu přece nemohou odpustit. Proto také se demokraté snaží už od prvního dne jeho prezidentského úřadu dostat se mu na kobylku a sesadit ho impeachmentem. Když Muellerovo vyšetřování vyvrátilo pomluvu o jeho spolupráci s Ruskem na ovlivnění voleb v jeho prospěch, protlačili v Kongresu žalobu ze zneužití pravomoci a pohrdání Kongresem, kterou se teď bude zabývat Senát. Tam ovšem mají většinu republikáni, takže se dá očekávat, že ani tenhle pokus demokratům nevyjde.

        Z pochopitelných důvodů nemají Trumpa rádi lidskoprávníci, protože nechal postavit zeď na mexicko-americké hranici, čímž zhatil latinskoamerickým emigrantům možnost hranici libovolně přecházet a usazovat se v USA. Nemají ho rádi ekologové, protože chce zrychlit a ulehčit schvalování velkých infrastrukturních projektů, jako jsou stavby ropovodů a plynovodů, silnic nebo otevírání nových dolů, omezit byrokracii a podpořit průmysl. Nemají ho rádi íránští ajatolláhové, protože jim ztěžuje přístup k atomové bombě a zrovna nedávno jim dal ochutnat jejich vlastní teroristické medicíny, když nechal zlikvidovat arciteroristu Kásima Sulejmáního. Ve výčtu by se dalo pokračovat, ale nechci vás nudit. To všechno, pravím, je přirozené a pochopitelné.

        Nad čím ovšem i sami Kanaďané nevěřícně vrtí hlavou, je logický kotrmelec jejich premiéra Justina Trudeaua, který vinu za sestřelení ukrajinského letadla, v němž přišlo o život také 57 kanadských občanů, přičítá nikoli Íránu, který se po prvotním zapírání ke svému „omylu“ přiznal, ale americkému prezidentovi. V pondělním rozhovoru v kanadské Global News Television řekl doslova: „Kdyby tu nebylo žádné napětí, kdyby v té oblasti nedošlo nedávno k eskalaci, ti Kanaďané by právě teď seděli doma se svými rodinami.“ Řečeno méně zaobaleně: kdyby byl Trump Íránce zbytečně nepopudil, nikdo by na letadlo nestřílel. Za to neštěstí může vlastně on.

        Ano, i tak se dá argumentovat: vyvraždění Lidic zavinili Gabčík s Kubišem, protože zabili Heydricha a nacisty tím jen zbytečně rozzuřili. Islámské teroristy, v podstatě mírumilovné muslimy, vydráždili k nepříčenosti nezodpovědní vtipálci z redakce Charlie Hebdo. Palestinci by neměli proč ostřelovat z Gazy Izrael, kdyby z něj Židé dobrovolně odpochodovali do moře. Viníci zkrátka nejsou ti, kdo vraždí, ale ti, kdo jim k tomu poskytují důvod, nebo alespoň záminku.

        Trump není ani zdaleka výlupek všech ctností. Má své chyby, jako ostatně každý, a kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Kdyby byl k agresivní politice Íránu tolerantnější, sklidil by kritiku zrovna tak. Pro své politické soupeře bude zloduchem vždycky, i kdyby se na hlavu stavěl, amen.                                                                                                                                                                                    Pavel Mareš

        To že Justin Trudeau je idiot to nemusíme rozšiřovat, to většina lidí v Kandě ví a tak tohle jsou důsledky liberálů volicich člověka, který patři do ústavu                                                                                                                                                                                                       Lado.

        Švédska cirkev nahradila kontroverznú LGBT maľbu inou                                                                   January 17.

        Nie však z úcty. V novej je znázornený Ježiš v lodičkách a učeníci ako homosexuáli a transsexuáli. Kontroverzná oltárna maľba, ktorá propagovala LGBT agendu, bola z kostola Sv. Pavla vo švédskom meste Malmo odstránená. Nahradila ju maľba znázorňujúca Ježiša Krista v lodičkách a učeníkov ako homosexuálov a transsexuálov pri Poslednej večeri. Nový bohorúhavý obraz znázorňujúci poslednú večeru Ježiša Krista.

        Švédska pastorka Helena Myrstenerová pre médiá povedala, že pôvodná maľba, ktorú stiahli po tom, čo sa niektorí sťažovali, že maľba ukazuje transsexuálov v negatívnom svetle, bude nahradená inou maľbou tej istej autorky. Pôvodná maľba s názvom „Raj“, bol výtvor umelkyni Elisabeth Ohlson Wallinovej. Scénu z rajskej záhrady Eden namiesto pravdivého biblického stvárnenia vykreslila s pármi rovnakého pohlavia a transsexuálmi.

        Maľba sa stala terčom množstva kritiky, prevažne z radov kresťanov a bola z kostola stiahnutá. Avšak nie z dôvodu rúhania, ale preto, lebo jedna transsexuálna postava bola namaľovaná s hadom – diablom, proti čomu sa niektorí aktivisti postavili. Pre nich bolo neprijateľné, aby bol transsexuál spájaný zo zlom. Švédska cirkev maľbu stiahla, ale nahradila ju inou, s podobným obsahom. Nesie názov „Sväté prijímanie“. Autorka v nej znázornila poslednú večeru Pána Ježiša v lodičkách a Jeho učeníkov ako homosexuálov a transsexuálov. Pobúreniu z radu veriacich a vlne kritiky sa opäť nevyhla. Liberálna cirkev vo Švédsku pritom očakáva, že v priebehu 10 nasledujúcich rokov stratí 1 milión veriacich. Majetok cirkvi sa bude musieť rozpredať, nakoľko ho už nebude možné dotovať. Cirkev je hlavne známa svojou prvou lesbickou biskupkou a sobášmi homosexuálnych párov. Martin Larsson, tlačový hovorca švédskej cirkvi, povedal, že dôvodom odchodu veriacich je strata viery v Boha.                                                                   Branislav Zaujec

        Taková je zpráva ze Slovenského tisku, mne tak napadlo proč asi věřících ubývá? Neni to tim, že s podobnými názory většina lidi nesouhlasi na rozdíl od švédské církve. Možná, že to nedaváji přiliš najevo, ale na druhou stranu, kdo v bývalé CSSR souhlasil s politikou soudruhů. A co na to řika švédská dioceze (The Diocese of the Church of Sweden)? Smutné a je mi z toho špatně. Tak mi napadlo, když president Trump plánoval napadnout historická mista v Iránu, to bylo pozdviženi po světě, co?                                        Lado

        Karel Čapek: Proč nejsem komunistou.                               January 16.

        Předpokladem komunismu je umělá nebo úmyslná neznalost světa. Praví-li někdo, že nenávidí Němce, rád bych mu řekl, aby šel mezi ně žít; za měsíc bych se ho zeptal, nenávidí-li svou německou bytnou, má-li chuť podřezat germánského prodavače ředkviček nebo zaškrtit teutonskou babičku, která mu prodává sirky. Jeden z nejnemorálnějších darů lidského ducha je dar generalizace; místo aby shrnoval zkušenosti, hledí je prostě nahradit. V komunistických novinách se nedočtete o světě nic, než že je naskrze mizerný; pro člověka, kterému není omezenost vrcholem poznání, je to trochu málo.

        Nenávist, neznalost, zásadní nedůvěra, to je psychický svět komunismu; lékařská diagnóza by řekla, že je to patologický negativismus. Stane-li, se člověk masou, snad je snáze přístupen; této nákaze; ale v privátním životě s tím nelze vyjít.
        Dnešnímu světu není třeba nenávisti, nýbrž dobré vůle, ochoty, shody a spolupráce; je mu třeba vlídnějšího morálního klimatu; myslím, že by se s trochou obyčejné lásky a srdečnosti daly ještě dělat zázraky.


        NOTRE DAME I AUSTRÁLIE V DÝMU A PLAMENECH                                                   January 15.

        Jakou mají letošní požáry v Austrálii spojitost s požárem pařížské katedrály Notre Dame? 

        Nejprve se budu krátce věnovat starší události, tedy loňskému požáru Notre Dame. Myslím, že oficiální verzi, která nám byla sdělena velmi brzy poté, co byl požár založen, věří jen málokdo. A to především v kontextu mnoha událostí, které se odehrály už dřív. Ať to byly muslimské džihádistky, které byly asi rok před požárem právě u katedrály odhaleny v momentě, kdy se připravovaly na útok, či stovky kostelů po celé Francii (ale i v jiných evropských multikulturně “obohacených” zemích), které byly různým způsobem poškozeny muslimskými “vandaly”. Ať už se jednalo o demolování jejich interiéru, zakládání požárů nebo třeba jen nápisy na fasádě. Právě krátce poté, co hořel jeden z větších pařížských kostelů opět díky “obohacovatelům” Francie, došlo k požáru Notre Dame. O důvodech, proč nemohlo jít o nešťastnou náhodu se toho napsalo už mnoho, já pouze odkazuji na to, jak nadšeně požár katedrály přijali právě muslimové. A to nejen ve značně islamizované Francii, ale na celém světě.

        Teď si možná říkáte, co sem pletu Austrálii. I když se jedná o protinožce, přece jen jedno mají velmi pravděpodobně požáry v Evropě a Austrálii společné – viníka. Tedy nemám na mysli konkrétní osobu, ale důvod založení požárů.

        V Austrálii už totiž vyšlo najevo, že mohutné požáry mají viníky z masa a kostí. Muslimy. Ví se zatím o dvou vinících různých požárů na území Austrálie a je velmi pravděpodobné, že i mnohé další požáry tam mají na svědomí právě stoupenci pedofilního proroka. Jistý Fadi Zraika, muslimský migrant, založil v Austrálii hned několik požárů, dalším žhářem je také muslimský migrant Abraham Zreika.

        Zakládání požárů je podobně jako teroristické útoky či ničení atributů jiných náboženství zcela běžnou formou džihádu na územích, která zatím ovládají káfirové a muslimové je hodlají dobýt.

        Vzpomínáte si, jak dlouze byly omílány loňské útoky na mešity na Novém Zélandu? Pamatuji si, že nad těmi se média pohoršovala snad měsíc den co den, zatímco nad velikonočními útoky muslimů na Srí Lance se pozastavili relativně krátce.  Dlouho pak média ani nechtěla přiznat, že viníci jsou muslimové, přitom na Srí Lance bylo nesrovnatelně víc obětí, než na Novém Zélandu. Al Hamajda vyhrožoval přísným potrestáním všem, kdo by útoky na Novém Zélandu schvalovali, zatímco v případě útoků na Cejlonu či jakýchkoli teroristických útoků v Evropě nikdy nevyhrožoval muslimům za jejich schvalování. Ostatně, stejné “mrtvé brouky” vzhledem k muslimům dělají i ostatní evropští politici, kteří přehlížejí dokonce i jejich hromadné oslavy teroristických útoků v ulicích evropských měst.

        Lze předpokládat, že s přibývajícím počtem muslimů v Evropě se i zde začnou muslimové k podobným akcím stále častěji ve jménu Alláha uchylovat.

        Požár Notre Dame mohl být pouhou předzvěstí toho, co nás čeká v příštích desetiletích.                                                                        Napsal Slovanka

        Surrealistická opera Julietta aneb Snář má v Ostravě derniéru                 January 13.

          Národní divadlo moravskoslezské uvedlo poprvé ve své historii operu Julietta aneb Snář jako připomínku 60. výročí úmrtí Bohuslava Martinů. Skladatel zhudebnil hru francouzského spisovatele Georgese Neveuxe, který si ho sám vybral. Opera vznikla v roce 1938 a sám Martinů ji považoval za svou nejzdařilejší.

          V NDM dílo hudebně nastudoval Jakub Klecker a režie byla svěřena progresívnímu duu SKUTR, jež tvoří Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka. Dvojice přizvala ke spolupráci scénografa Martina Chocholouška a kostýmní výtvarnici Simonu Rybákovou. V tomto složení umělecký kolektiv podtrhl snový ráz díla.                                                                                                                  foto: Martin Popelář

          Prosím o vysvětlení                                                                                       January 12.

          Napadlo mi už po několikáté proč naše vláda a speciálně prime ministr Justin Trudeau, na jedné straně podporují islám a muslimské emigrace a na druhé straně LGBT komunitu a feminismus. 

          Může mně, naivnímu a nevědomému, někdo vysvětlit, jak se tato jeho podpora islámu a LGBT slučuje. Možná, že je to možné, ale ten, kdo ví, o čem je islám a šaría to “nespolkne”. Cílem každého praktikujícího muslima je dřív či později nastolení práva šaría, pro které je celé LGBT i feminismus absolutně tabu. Jak dopadnou příslušníci LGBT komunity i feministky ve státě pod vládou práva šaría nebudu teoretizovat. Protože na světě jsou lidé, kteří podporují obě tyto téměř neslučitelné ideologie musí k tomu být nějaký racionální důvod a já ho prostě asi pro svoji neznalost a možná nevzdělanost zřejmě nevidím. Existuje důvod pro podporou nekompatibilních záležitostí a nebo je to výsledek lidské hlouposti a absolutní neschopností samostatného myšlení? Stále nechápu, jak si zdůvodnuje náš prime minister, na jedné straně to, že podporuje muslimy a na té druhé, že podporuje LGBT ideologii a feminismus.  Kterou skupinu lidí náš Justin Trudea podvádí a komu lže? 

          Nemyslím, že z kabinetu našeho prime ministra se dočkám odpovědi, ale možna, že mezi námi žijí lidé kteři by to mohli vysvětlit. Tedy ještě jednou, prosím, vysvětlete mi, jak se slučuje jeho podpora muslimů, čili muslimské ideologie a názoru na svět a na druhé LGBT a feminismu. (a to se neptám jak je to se soužitím s ostatními náboženstvi, protože to víme ze zpráv kanadských medií).

          Lado

          POKRYTECTVÍ OHLEDNĚ SOLEIMANIHO                                                      January 11.

          GmailJe morálně nechutné a absolutně směšné, že všichni ti levicoví západní „lidumilové“ byli tak uraženi a pobouřeni, když byl odstraněn íránský super terorista. Přitom za posledních 40 let, kdy Írán odsoudil tisíce žen, básníků a nezletilých k smrti, nevyšli ani jednou do ulic.

          Kde byli všichni tito Zápaďáci, tak hluboce znepokojeni zabitím Qassema Soleimaniho, když kumpáni tohoto íránského generála na ulicích nemilosrdně zabíjeli tisíce íránských chlapců a dívek, kteří žádali svobodu, a ženy, které si sundaly závoje a které nikdy nepoznaly jediný den demokracie?

          Tento případ vrhá světlo nejen na evropské ale i americké pokrytectví, ale také na její sebeponižování. Zdá se, že Západ se ve skutečnosti nestará o „hodnoty“, kterých by si měl vážit nejvíc: o svobodu, lidskou důstojnost, rovnoprávnost, sekularismus a úctu k menšinám.

          Írán je první zemí, která svrhla prozápadní vládu a nahradila ji islámskou teokracií. A to nevyšlo.

          Podle Amnesty International „byla více než polovina (51%) všech zaznamenaných poprav v roce 2017 provedena v Íránu“. Ve vztahu k počtu obyvatel drží Írán světový rekord v popravách na osobu. Mezi lety 1985 a 2017 došlo v Íránu k nárůstu vězňů o 333%.

          Nejen, že prchá íránská mládež, i porodnost kolabuje. Írán zažil jeden z nejrychlejších úbytků plodnosti na světě. Pokles plodnosti o více než 50% za jediné desetiletí nebyl nikdy jinde zaznamenán. Evropě to trvalo 300 let, aby zaznamenala pokles ze 7 na 1,7 dítěte na ženu, což je pokles, který Írán zažil od roku 1979.

          Před třiceti lety padla jedné noci Berlínská zeď bez vypálení jediné kulky. Socialistický režim byl zničen zevnitř. Íránští muláhové se nebudou řídit stejným scénářem a neopustí svou zemi, aniž by prolili krev svého lidu. To je to, co dělali každý den během posledních 40 let. Tisíce nevinných íránských mužů a žen bylo zabito svými ajatolláhy a stovky Židů bylo zabito od Buenos Aires přes Burgas až po Izrael íránskými vládci a jejich zástupci.

          Otázkou nyní je: pomůže Evropa, která byla během 40 let smrtelné islámské revoluce tichá a lhostejná, íránskému lidu, aby se osvobodil od toho hrozného režimu založeného na šárie nebo bude dál pokračovat v sebe omlouvajícím utrpení, které se odráží v jejím morálním relativismu?                                                                                                                                                                  GIULIO MEOTTI, Italy

          Dva festivaly protnulo celoživotní přátelství Mahlera a Foerstera                                      January 8.

          Napsala  Zuzana Selčanová 

            Koncertním sále Pražské konzervatoře konal závěrečný koncert, který byl průsečíkem dvou festivalů: 7. ročníku Kultury v srdci Prahy a 22. ročníku MELODRAMFESTU.

            Koncert s podtitulem „Pocta Foersterovi“ oslavil 160. výročí narození Josefa Bohuslava Foerstera a přinesl spojení tohoto skladatele s dalším velikánem: Gustavem Mahlerem. Oba pojilo celoživotní přátelství, k němuž byl program navázán. Úvodního slova a režie se ujala Věra Šustíková, která společně s dirigentem Jiřím Petrdlíkem koncert dramaturgicky uchopila.

            Hudební večer otevřelo známé Mahlerovo Adagietto pro smyčce a harfu ze Symfonie č. 5. Nástrojové party dávají každému hráči příležitost vyniknout a ukázat své kvality, což bylo v akustice koncertního sálu Pražské konzervatoře výzvou. I přesto se podařilo dirigentovi vytáhnout z hráčů Severočeské filharmonie Tepliceskvělé výkony. 

            Pak už zazněly skladby od samotného J. B. Foerstera. Tento skladatel patří k jednomu z nejplodnějších pokračovatelů Zdeňka Fibicha v žánru koncertního melodramu. I když Foerster své melodramy komponoval primárně pro recitaci a klavír, na koncertě dostaly prostor jejich čtyři orchestrace (z pera I. Krejčího a O. Ostrčila). Jako recitátoři se předvedli posluchači hereckého oddělení Pražské konzervatoře pod vedením Kateřiny Vlkové. Melodram Tři králové (J. V. Sládek) předvedl Matyáš Greif. Interpretace Norské balady (J. Zeyer) se ujala Adéla Gajdošová. Pozornost publika si získal umělecký výkon Vendelína Urbana, který zdárně zarecitoval Foersterův melodram Kejklíř (O. Fischer). Vrcholem hereckého vystoupení pak byla recitace Josefa Bánovce. V melodramu Romance štědrovečerní (J. Neruda) se mladému hereckému adeptovi podařilo souznět s hudbou a interpretace se ujal nejpřesvědčivěji. Zasloužená odměna v podobě vřelého potlesku publika napověděla, že Josef Bánovec má s recitací melodramu již zkušenost. 

            Závěr koncertu patřil opět Mahlerovi a jeho cyklu Kindertotenlieder („Písně o mrtvých dětech“ na texty F. Rückerta) v podání Barbory de Nunes-Cambraia. Mahler cyklus komponoval v letech 1901–1904, tedy v době, kdy vznikala i jeho 5. symfonie. Pěvecký projev se prolínal se sólovým vedením jednotlivých nástrojů. Právě zde vynikla naplno jedinečná barva orchestru. Mahlerova promyšlená představa o interpretaci písní vyžaduje od zpěváka dokonalou techniku, což mezzosopranistka jistě předvedla. 

            Idea propojení Mahlerovy hudby a Feoersterovy tvorby v žánru koncertního melodramu i podle ohlasu publika svědčí o tom, že oba skladatelé mají mezi současnou hereckou a diváckou generací stálé místo. 

            V Kanadě a "okolí" v nikde nedostanete větší a chutnejší řízek                        January 6.

            než v restauraci Golden Phaesant v Mississauze. Historie schnitzlu, tedy řízku není složitá,... za Havla bylo nutný zapomenout na komouše, za komoušů na Masaryka, za Beneša na Hitléra, za Hitléra na Masaryka, za Masaryka zas na Rakousko. Co nám však brání vzpomínat na rozhodujicí a světoznámé Čechy kdykoliv si zamaneme?
            5. ledna 1858 v Miláně zemřel Josef Václav Antonín František Karel hrabě Radecký z Radče.

            Josef Václav Radecký z Radče se narodil 2. listopadu 1766, zámek Třebnice, celým jménem Josef Václav Antonín František Karel hrabě Radecký z Radče, byl český šlechtic z rodu Radeckých z Radče, významný rakouský vojenský velitel, stratég, politik a vojenský reformátor, jenž je považován za jednoho z nejlepších vojevůdců Evropy 19. století.

            Během své vojenské kariéry se aktivně podílel na porážce napoleonské Francie a reformě rakouské armády. Později byl za své zásluhy jmenován velitelem rakouských sil v Itálii a roku 1836 rakouským polním maršálem. Ve věku 82 let následně jednoznačně zvítězil v první italské válce za nezávislost nad spojenými armádami piemontského krále Karla Alberta a zajistil reinstalaci rakouské moci v severní Itálii.

            V roce 1849 byl jmenován generálním guvernérem Františka Josefa I. pro Království lombardsko-benátské, jímž zůstal až do roku 1857, kdy se stáhl z veřejného života.

            Jistě: říkával "Já jsem také Čech, ale nikdo to nemusí vědět." Leč nikdo mu neodpáře, že byl vyjímečně skvělý. A to nejenom podle vídeňské gastronomické tradice, kdy si Josef Radecký již v mládí oblíbil milánskou specialitu, telecí řízek, smažený ve směsi strouhanky a sýra. Jeho osobní kuchař tuto pochoutku přivezl do Vídně, vynechal strouhaný sýr a vznikl klasický vídeňský řízek v trojobalu. Radecký byl proslulý gourmet a zadlužil se díky svým hostinám, které pořádal až do pozdního věku. Radeckého pochoutku brzy převzal jeho obdivovatel, mladý císař František Josef I.                 Podle neznameho autora

            Slavnostní otevření Státní opery v Praze                                                          January 5.

            Státní opera je jednou ze čtyř scén, kterými v současnosti disponuje Národní divadlo v Praze. Budova stojí v Městské památkové zóně Vinohrady, 10 minut od hlavniho nádraží. Včera se po 3 letech opět naplnilo hlediště i jeviště, Státni opera byla po ůplné rekonstrukci znovu otevřena. Mezi pozvanymi hosty byli velvyslanci USA, Německa, Rakouska, Francie, Polska, Maďarska, Izraele, Norska a Slovenské republiky. Na znovu otevreni Statni opery přijel také populární premiér Madarska Viktor Orban.

            Z českých politických špiček na slavnost otevření opery přišli premiér Andrej Babiš a předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček (oba ANO), někteří ministři a ministryně nebo předsedové poslaneckých klubů a pražský primátor Zdeněk Hřib, kardinál Dominik Duka a šéf odborů Josef Středula.V hledišti se objevili take ředitelé českých i světových operních a baletních domů, stejně jako osobnosti a mecenáši české kultury.

            Předchůdcem budovy dnešní Státní opery Praha na pozemku někdejší zahrady usedlosti Smetanka bylo v letech 1859-1885 Novoměstské divadlo. Byla to dřevěná letní scéna s kapacitou 1241 míst k sezení a na 2000 míst k stání. Drěvené, letni divadlo šestadvaceti letech provozu nahrazeno novou zděnou budovu a tak v roce 1888 zacal provoz v novem Německém divadle.Naposledy se v Novém pražském německém divadle hrálo 25. září 1938. Poté Divadelní spolek vypověděl všechny smlouvy a v lednu 1939 prodal divadelní budovu československému státu.Hned po zacátku okupace se v divadle usidlila Německá opera (Deutsches Opernhaus)(1939 až 1944).
            Divadlo pod novým názvem sloužilo pro politická shromáždění příslušníků NSDAP a pokud se v něm hrálo, jednalo se o příležitostné hostování souborů ze zahraničí a souboru německé opery. V 1940 bylo v Berlíně rozhodnuto o částečné renovaci divadelní budovy včetně instalování nového osvětlovacího parku a divadlo se začalo označovat jako Deutsches Opernhaus.Později, 1. září 1944 byla nařízením protektorátní vlády všechna divadla uzavřena. Personál pražské Německé opery byl nasazen do zbrojního průmyslu...
            Změna nastala v květnu 1945, kdy zde skupina mladých divadelníků v čele s Aloisem Hábou Divadlo 5. května a první opera uvedená po druhé světové válce 4. září 1945 byli Smetanovi Braniboři v Čechách. Umělecký program usiloval o vytvoření avantgardní scény, která by představovala protipól ke konzervativněji zaměřenému Národnímu divadlu. Po premiéře Hoffmannových povídek 29. srpna 1946 následovala svérázná podoba do té doby „nedotknutelné“ Prodané nevěsty, dále uvedení Hábovy čtvrttónové opery Matka, Prokofjevových Zásnub v klášteře pod názvem Maškaráda ad. Výsledky práce vzbuzovaly pozornost publika i médií včetně ohlasů ze zahraničí a Velká opera 5. května začala znamenat pro Národní divadlo nežádoucí konkurenci. Nakonec byla usnesením vlády od sezony 1948/49 začleněna do svazku Národního divadla jako jeho třetí scéna. Tak neslavně skončila dalši etapa v životě divadla. V roce 1949 dostala pojmenování Smetanovo divadlo. Jevištní dispozice nadále předurčovaly tuto scénu k provádění velkého světového operního repertoáru, významnější úlohu než kdykoliv předtím zastával balet. V letech 1967 až 1973 prošla divadelní budova poprvé od svého vzniku generální rekonstrukcí. 1. dubna 1992 se na divadelní vývěsce k večernímu představení Verdiho opery Otello poprvé objevuje nové záhlaví, Státní opera Praha; hlavní město tak znovu získává druhou operní scénu. Po dlouhých desetiletích jsou to opět ředitelé samostatné umělecké instituce, kdo určují její charakter a orientaci. Od 1. ledna 2012 nese budova název Státní opera. Plánovaná rekonstrukce nabývá stále jasnějších obrysů a poslední návštěvníci se s operou v divadle loučí 2. července 2016 představením Pucciniho Turandot. Poté už přesýpací hodiny začínají stavbařům a restaurátorům odměřovat čas. Po uzavření budovy soubor Státní opery nadále hraje jak v historických budovách Národního a Stavovského divadla, tak ve smluvně dohodnutých termínech v Hudebním divadle Karlín nebo ve Foru Karlín (koncerty a koncertní provedení oper). Po 42 měsících od zahájení rekonstrukce se na začátku roku 2020 Státní opera znovu otevírá svým návštěvníkům.                                                                                                                     připravil a napsal Lado

            Bergův dekadentní Vojcek zahajuje letošní přenosy z Met.                               January 4.

              foto: The Metropolitan Opera

              Prvním přenosem z Metropolitní opery v roce 2020 je zřídka uváděná opera Vojcek Albana Berga. Nové nastudování opery se v kinech objeví 11. ledna. Podle zahraničních recenzí jde o jednu z nejlepších produkcí aktuální sezóny.

              Avantgardní operní dílo rakouského skladatele Albana Berga, které vznikalo v letech 1915 až 1921, je sestavou patnácti relativně krátkých scén, přičemž každá z nich se liší hudební formou. Právě látka pro orchestr je zde skutečnou výzvou, protože každý z nástrojů má v podstatě vlastní part. První dějství se tak rozpadá do pěti fragmentů (mj. suity, rapsodie, vojenského pochodu nebo ukolébavky), druhé je uzavřenou symfonií o pěti větách, klíčové je i použití opakovaných leitmotivů. Vojcek je hudebně náročný kus, který reflektuje nesmyslnou krutost (nejen) první světové války. Příběh vypráví o běžném životě vojáků na německé vesnici, přičemž Bergovy postavy jsou opsané ze skutečného života.

              Do Metropolitní opery se Vojcek vrací v novém nastudování Williama Kentridge, jež vychází z jeho vlastní inscenace pro operní festival v Salcburku. Kentridge jej vizuálně zahalil do temných barev, ať už jde o kostýmy nebo projekce, které dotváří syrovou, časem i prostorem neukotvenou atmosféru. Hlavní postavu ztvární švédský barytonista Peter Mattei, dlouholetý člen ansámblu newyorského operního domu. Debutoval v roce 2002 ve Figarově svatbě W. A. Mozarta, v jeho současném repertoáru najdeme mimo jiné hned dvě role v dílech Richarda Wagnera. Sekundují mu Gerhard Siegel jako Kapitán, Christian Van Horn v partu Doktora nebo Elza van den Heever jako Marie. Orchestr řídí Yannick Nézet-Séguin.

              V únoru pak budou přenosy z Met pokračovat unikátním propojením operní tradice a amerického jazzu z pera bratří Gershwinů v Porgy & Bess, diváci se mohou rovněž těšit na nové nastudování Wagnerova Bludného Holanďana nebo na Donizettiho Marii Stuartovnu, v níž září sopranistka Diana Damrau. Přenosy z Met budou již tradičně uvedeny v síti Aerofilms.